Jiří

Svou psychickou nemoc vnímám asi tak od 20 let. Po opakovaných hospitalizacích jsem snad z nejhoršího venku, i když si trochu myslím, že hranice mezi stavem pohody a psychotickou atakou je někdy tak malá, že člověk může skončit na psychiatrii, ani třeba skoro neví jak. Naštěstí ve svých 41 letech už rozeznávám svůj stav natolik, že poznám, kdy na mne něco jde a jsem ochotný s tím pracovat, takže nemusím být vyloženě opět hospitalizovaný. I když jak říkám, člověk skončí někdy v nemocnici, ani o tom skoro neví a až časem se začne ptát: proč?

Psát jsem začal po tom, co mi v roce 1993 umřel děda. To na mne velmi negativně zapůsobilo a já začal hledat nový opěrný bod svého života a ten mi psaní poezie a prózy nabídlo. Našel jsem v něm zálibu natolik, že jsem se pustil i do scénáře o Pyšné princezně, tedy divadla pro děti a poněvadž jsem nechtěl nechat text jen tak vyšumět, využil jsem nabídky Čisté duše v akci Udělej krok a rozhodl jsem se, že zkusím nechat představení zrealizovat. Našel jsem divadelní spolek Rodinné divadlo, které je ochotné se hry ujmout a před Vánoci ji představit dětským divákům, jen potřebuje nějaké finance na vytvoření loutek a traileru, který by představení dále nabízelo potencionálnímu publiku.

Karolína

Od dětství trpím úzkostmi a bolestmi hlavy a téměř každou noc mívám těžké noční můry. Byla jsem třikrát léčena v denním stacionáři. Ve dvaceti, ve třiceti a ve čtyřiceti letech, loni na podzim jsem kvůli těžké depresi, skončila hospitalizována v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Nikdy jsem nezvládala pracovat na plný úvazek, vždy jsem se nakonec zhroutila. Posledních osm let jsem dělala asistentku pedagoga na základní škole, ale i tato práce mě začala stresovat a nemohu ji již vykonávat, ale u dětí bych chtěla zůstat. Umím učit. Ve třiceti letech jsem si doplnila vzdělání o střední školu ( dálkově při zaměstnání) v oboru vychovatelka. Starat se však celá odpoledne o 28 ukřičených dětí nezvládám. V současné době navštěvuji dvakrát týdně svého psychologa a jednou měsíčně psychiatričku. Beru antidepresiva, stabilizátory nálady a léky na spaní. Snažím se na sobě pracovat, starám se o dvě své děti ve věku 7 a 16 let. Snažím se pečovat o své zdraví, dobře jíst, chodím na dlouhé procházky a běhat. Myslím, že mám talent na učení, ne však v zátěži státního školství. Bojím se jezdit autem, takže výběr mého zaměstnání je omezen i vzdáleností.
Nedávno se však v mé hlavě zrodil takový plán… první krok, kterým bych se ráda posunula ve svém pracovním životě. Vždy mě bavilo učit se anglicky a během své práce ve školství jsem měla možnost mnohokrát suplovat angličtinu u prvostupňových dětí. Ale doplnit si pedagogické vzdělání se svým duševním stavem nezvládnu. Co bych však myslím, zvládla je doučovat děti doma. Na tuto myšlenku mě přivedla kamarádka, která takto učí. Jsem docela pyšná na to, že jsem před patnácti lety složila cambridgeskou zkoušku First certificate in English. Zkoušela jsem inzerovat na internetu, že doučím děti angličtinu. Ale s druhým stupněm cambridgeské zkoušky bych měla větší šanci na nabídky. Jednalo by se o docházkový kurz v JŠ Akcent na Praze 4. S touto školou jsem velmi spokojena, před pár lety jsem zde docházela na kurzy. Našla jsem si pro příští školní rok kurz, který probíhá jednou týdně a připravil by mě na mojí vysněnou zkoušku CAE za dva semestry. Zkoušku bych tedy dělala za rok.
Děkuji všem, co mi pomáháte udělat tento krok.

 

Honza

Jmenuji se Honza a je mi 37 let. Nemocný jsem od svých 19 let. Slyším hlasy. Tedy konkrétně jeden hlas. Říká mi převážně negativně kritické věci, vadí mu všechny strany mého života, jako je láska, kamarádi a práce. V začátcích mé nemoci jsem se několikrát rozbrečel a kopal kolem sebe. Začal jsem chodit do sanatoria Nad Ondřejovem a první roky své nemoci jsem zvládal celkem dobře. Pracoval jsem v reklamní agentuře a žil v představě, že díky lékům to brzy odezní. Nebylo tomu tak.

Byl jsem hospitalizovaný často. Když léky nefungovali, koupil jsem si vodku. Ani ne proto, abych se příjemně opil, ale abych nic necítil a mohl spát… a to i přes to, že jsem alkohol považoval za hloupou drogu a dával přednost murihuaně, dokud jsem byl zdravý. (Přiznávám také, že jsem zkusil většinu drog na našem trhu.) Naštěstí doktoři místo léků kladli důraz na terapii, proto chodím k psychologovi, a byl jsem kromě Bohnic i v terapeutické komunitě, což je společenství asi 15 lidí, co se starají o statek a probíhá mezi nimi skupinová terapie. Tam jsem také přes zákaz navozování vztahů mezi pacienty poznal svojí první lásku. Utekli jsme spolu pryč 🙂 Změnilo mi to život. Ale to asi znáte dobře sami…

Bohužel jsme stále na začátku mojí nemoci. Odstěhoval jsem se z Prahy a našel si práci v překladatelské agentuře, protože rozumím počítačům. Po 5-ti letech mě museli vyhodit. Kromě hlasů jsem měl různé nezvladatelné úzkosti, nutkání. Tenkrát jsem to nevěděl, ale byl to konec vydělávat peníze pouze hlavou. Dokonce jsem s tím hlasem vedl i diskuze, ale ani rozbor u psychologa mi moc nepomohl. Skončilo to pokusem o sebevraždu. Probudil jsem se na Jednotce intenzivní péče, naživu, ale okradený 🙂

Nerozumím tomu, ale tenkrát jsem se musel vrátit k rodičům a cítil jsem se, jako kdyby mi bylo opět 17 let. Znovu jsem si prožíval, proč jsem přestal dělat věci, které mě baví, jako je kreslení nebo učení (dokázal jsem vystudovat učební obor elektromechanik, i když s touto nemocí a se zhoršenou schopností se soustředit to byla pěkná dřina). Mám štěstí, že můj psycholog ani můj psychiatr to se mnou nevzdávají a věří v mé přání nežít v bludech a dělat něco, co má opravdu smysl, což je pro mě třeba rodina.

Zpracovat povídku Poslední práh jako comix nebo animovaný film jsem zkoušel už v 16 letech. Kreslil jsem ho tužkou, ale můj tehdejší um nedostačoval mým představám, jak by měl výsledek vypadat.

Pak přišly hlasy a já už nedokázal svoje představy vyjádřit vůbec. Asi na 10 let jsem se této radosti vzdal.
Naštěstí se mi podařilo s mojí terapeutkou tento blok překonat a já si vzpomněl, kolik nápadů jsem tenkrát k této sci-fi povídce měl.

Mám velkou radost že se to dostalo na obrazovku a ještě větší bych měl, kdyby se podařilo dostat výsledek na papír.

Příběh těsně před finalizací si můžete prohlédnout zde.

Petr

Jmenuji se Petr, onemocněl jsem v roce 2013. Diagnóza je nediferencovaná schizofrenie. Už od dvaceti let kondičně posiluji, chodil jsem cvičit do TJ Sokol Vršovice. Nyní chodím 4krát týdně do posilovny a dvakrát týdně do sportovního kroužku Na průhonu.

Cvičení mě uspokojuje fyzicky i psychicky, dává mi energii a dobrou náladu. Začal jsem chodit běhat a u toho si výborně vyčistím hlavu. Díky sportu si udržuji nadhled a smysl života a po psychické stránce se cítím mnohem lépe. Tuto zkušenost bych chtěl předat dalším lidem. Mým snem je udělat si trenérský kurz a vést kruhové tréninky pro lidi s duševním onemocněním. Věřím, že jim to také bude pomáhat a psychicky je to pozitivně naladí. Prostor mám domluvený v posilovně Na průhonu, ale potřebovali bychom ho ještě trochu dovybavit. Hodily by se nám dvě nakládací 20kg činky, TRX popruhy, švihadlo a fitness balon.

Předem moc děkuji.