Rubrika: Blog

Tomáš má velký oči, světlý vlnitý vlasy a čistě, jemně a sympaticky řezanej obličej.

Je mu asi patnáct a má leukémii. Vypadá pobaveně, když mě vidí v nemocničním pokoji, kde leží. Říkám mu, že jsem dobrovolnice, jestli si nechce zahrát nějakou hru.

„To je sranda teda…“ říká. Vytáhne takovou tu desku, jak se do ní zapichují černé a bílé čudlíky. Vyhraje.

Při hře pořád opakuje: „To je sranda to je sranda teda…“

Je to moc krásný kluk.
Asi čtrnáctiletá rómská holčička leží v útulném bílém pokoji s televizí. Hlavu má vyholenou. Má smutný tmavý oči a krásnou tvář.
Jsem převlečená do bílého a mám roušku, každý kdo jde na pokoj, si ji musí vzít. Nesměle přešlapuju, říkám, že jsem dobrovolnice, cítím se nejistě, snažím se si s ní povídat. „Čím bys chtěla být?“

„Dobrovolnicí“ hlesne nesměle, „nebo sekretářkou.“

Mám s sebou pohádky od Hauffa, ptám se, jestli nechce něco přečíst.

„Můžete mi tu knihu půjčit?“ řekne ona.

Vypadá unaveně, nechám jí tu knížku a jdu. Trochu si oddychnu, že jsem už venku, ale mám pocit, že jsem prožila něco smutně krásného.
Na pojízdném křesle vezu malou dohola ostříhanou holčičku. Na chodbě potkáme tři nemocniční klauny. Hrají pro nás. Foukají do trumpety, jsou nešikovní, legrační, nafukují balónky, které jim uletí. Malá pacientka se směje, postupně přibývá pár dalších diváků. Tleskáme. Klauni se loučí a odcházejí, narážejí do sebe při odchodu a troubí, mávají nám.

Klip k tomuto příběhu vybral Jan P. Muchow, poslechněte:

Feist and Kings of Convenience – Know How

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.

Foto: Václava Parkánová

https://www.youtube.com/watch?v=KPfWxEbblHI

V Brně na ulici se seznamuju s týpkem, který vypadá jak taková stará holka. Pořád mi něco povídá a pak mě přemluví, ať jdu někam s jeho kámošem krást minimaxy. Oni to pak prodávaj. Akce Pierre Richard.

Chytí nás.
Skončíme na policejní stanici, policajt, co vypadá jak buldok, mi říká, že začínám pěkně ten výlet do Brna.

Ale pustí nás.

Klip k tomuto příběhu vybral Jan P. Muchow, poslechněte:

Ghost of You – Deerhunter

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.

Peter na lavičce. On nenávidí lidi. Bydlí v domě, který nikomu nepatří. Vezmu ho do kina na Matrix jedničku. Říká, že má někdy chuť takhle střílet do lidí. Něčím mi připomíná Ladislava Klímu. Říkám mu, ať se jde zeptat do Prašné Bašty, kde meju nádobí, na nějakou práci. Přes noci jsem s ním v tom domě, do kterého se leze přes plot. Rasťo je mladý kuchař a sází ve velké rychlosti hranolky, tam kus masa na pánev, říká „toto je krásná čierná omáčka“. Kuchař musí být trochu sportovec. Má vlnitý vlasy do culíku. Hezkej kluk. Holky, co nosej jídlo, choděj pro připravené talíře a sem tam z těch talířů berou pár hranolků, než to odnesou. Připomínaj mi takový samice od supů, jak hrabou do těch talířů. Jeden den vysaděj okna a mejou tam to zamaštěný sklo, jen tak, hadrem a vodou. Den poté co jsem řekla Peterovi, ať se jde do Bašty zeptat na práci, mi říkaj, že tam končím. Chodím po Bratislavě, na takovym ostrovu za řekou hraje hudba. Na náměstí jsou boudy od stánků, teď jsou tam zrovna jen ty prázdné boudy, vlezu si na jednu a trochu  klimbám. Cvak, a kufr je pryč.

Klip k tomuto příběhu vybral Jan P. Muchow, poslechněte:

Vec – Branči Kováč

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.

 

Šéfová, staniční sestra, mi přijde trochu mrcha, ale tváří se
přátelsky. Ráda laškuje s primářem a on s ní. Do práce chodí před sedmou
perfektně upravená a namalovaná, v dobré náladě. Kouří se ve skladu. Já tam
jsem často, nejraděj se dvěma hodně mladýma holkama, co nedávno nastoupily
poprvé jako sestry. Staniční taky zajde, většinou se sestrou, mladou holkou,
která mi přijde jako totální kráva a furt buzeruje. Původně prej vázala v
květinářství kytky. Jinak většinou všichni sedí na sesterně a dělaj si
srandu z pacientů, kteří tam umíraj na onkologickém pokoji. Třeba že
smrděj. Dveře od sesterny jsou otevřené. Nechce se mi tam s nima moc bejt,
většinou jsem spíš na chodbě, když nemám práci a bavím se s mladým
ukrajinským klukem, který chce být doktorem. Jeho máma tam uklízí. Občas za
ní zajdu, udělá mi kafe, ve kterym je mlíko a cukr, lógr cedí přes
sítko. Největší stres je ráno, když musim co nejrychlejc převlíknout všechny
postele, ale staniční je se mnou spokojená. Pak se jen vozí pacienti i s
postelí na operaci a zas zpátky. Občas jedu se starym pánem na křesle do
jiný budovy na ozařování. Má krk úplně červenej a furt vykašlává. Občas
pochůzky a co je třeba, ale jinak si to tam člověk musí prostě
odsedět. Hlavní číslo je, když zabalí pacienta jako mrtvolu do látky a pak
zjistí, že to bylo předčasné a že ještě dejchá. Umře pár momentů potom.
sranda je kolem toho velká. Po nějakém čase řikám staniční, že to asi neni
to moje pravý a že toho chci nechat. Nechápe, ale problémy kolem toho
nejsou. Když meju na hajzlu bažanty, řiká mi nějaký Cigoš, co je tam na
návštěvě proč to dělám, že mi klidně udělá spoustu dětí.

Klip k tomuto příběhu vybral Jan P. Muchow, poslechněte:

Daughter – Numbers

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.