Naproti od nás přes most žijí v bílém domě jeptišky. Chodí po své zahradě. Jsou tiché… Dům ticha v odevzdání se. Zajímalo by mě, jestli život každého z nás dostane jednoho dne opravdový smysl. Jestli se to všechno poskládá a my uvidíme, proč jsme prožili zrovna to, co jsme prožili. Jestli to do sebe zapadne. Jeptišce na vozíku, kterou vezla buclatá paní s křížem na krku, se líbil můj pes. Smála se a volala na něj.
Pak je tu říše nonstopů, kde lidi topěj svou noc v pivě a svěřujou se s věcmi, o kterých ráno už nebudou vědět. A hudba tucá do tmy ve světlech neonu.
A pak jsou tu tramvajáci, kteří každý den jezdí tu samou trasu. Pořád dokola. Některé to možná i baví. Některé zase baví přivírat lidi do dveří nebo ujet na poslední chvíli. Možná mají vztek.
A můj Samson vedle v pokoji řeže pilou do dřeva, aby dostalo tvar. A H. říkal: pěstuj v sobe světlo.
Někoho pohání nespokojenost, někoho touha po dobrodružství, někoho třeba strach. A někdo je spokojenej tam, kde zrovna je. Má cenu hledat?
„Viděl jsem v metru tu herečku z Mullholland Driveu. Vypadala přesně jak ona.“ A já zas viděla ožralýho cikána v tramvaji rozdávat brambůrky. A ten malej cikánskej kluk, co chodil kolem, byl roztomile drzej.
Dej ucho na kolej a poslouchej, jestli jede vlak. Odveze nás mimo mraveniště města někam, kde padá ze skály voda a mech je šťavnatej a listy velký a nacucaný sluncem a deštěm. Tam bude klid. Tam budeme. 🙂
Klip k tomuto zápisu vybral Jan P. Muchow, poslechněte (přeskočte reklamu:-)):
Kdo jsem a co se děje
Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi budu tady sdílet. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.
Foto: Václava Parkánová
