Lara hovoří s hudebníkem Janem P. Muchowem….

…o tom jak přicházejí nápady, změněných stavech vědomí a hranicí mezí bláznovstvím a genialitou.

Jan P. Muchow je významný český hudebník, skladatel filmové hudby a hudební producent. V devadesátých letech silně ovlivnil se svou kapelou Ecstasy of Saint Theresa tuzemskou alternativní scénu, obdržel čtyři České lvy za hudbu k filmům, posledním z nich bylo loňské Krásno, hraje kromě Ecstasy ještě v kapele Umakart a produkuje desky jiným českým hudebníkům, naposledy např. zpěvačce Báře Polákové. V dětství hrál závodně fotbal, nyní se mu věnuje náruživě, ale rekreačně.

Lara je ilustrátorka a výtvarnice, hraje na violoncello, píše blog na Čisté duši a mimo jiné má nemoc zvanou schizofrenie.

 

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Na tuhle otázku se u mne odpověď mění v průběhu času. Jako dítě jsem chtěl být fotbalista a fotbal byl pro mne naprosto nejdůležitější, pak, jistou dobu, to byla asi hudba a to že jsem chtěl, abychom byli nejlepší kapela na světě a v současný době je to štěstí a zdraví mých dětí.

Myslíš si, že jak sis přál tyhle věci, být fotbalistou nebo dělat hudbu, že to za tebou potom přicházelo?

Určitě, přání je otcem myšlenky. Všechno v co člověk věří, je uskutečnitelný. Já myslím, že polovina toho, že se ti něco povede, je, že když si něco přeješ nebo se o něco snažíš a myslíš na to, že to opravdu chceš…. Pak jsi tomu mnohem blíž, než když to necháš být. Zároveň to samozřejmě nesmí být nějaká urputnost, něco za čím by člověk šel úplně nesmyslně… třeba kdybych si já teď usmyslel, že budu herec, tak to je úplná blbost, že jo. Ale to přání samo a fakt, že na to člověk myslí, posouvá onu věc směrem, kterým si přeje.

Co když má člověk nějaké přání, ale zároveň má v sobě i nějaké bloky, třeba že se nemá rád, nebo tak něco, může to pak znesnadňovat jeho splnění?

Hele, já jsem fotbalista, co se živí hudbou. Tohle už je na mne moc složitá otázka. Názor bych na to měl, ale je to možná blábol…. Já si myslím, že… jak to mám říct… no že pravda a láska vždycky zvítězí nad lží a nenávistí J. Takže, když to přání je pozitivní, tak si myslím, že může pomoci odbourávat i ty bloky. Ale když to přání je negativní, tak logicky s sebou stahuje další negativní věci. A tím ty bloky můžou bobtnat. Ale jak říkám, je to fotbalistův názor… takže o postavení mimo hru přemýšlím častěji, než o věcech na které se ptáš.

Co pro tebe znamená hudba? A dostal ses díky ní někdy do nějaké formy změněného stavu vědomí?

Určitě. Stává se, že jeden večer člověka něco napadne, obhospodařuje ten nápad, pracuje na něm a jakoby si na něm ulítne… A ten večer se mu to hrozně líbí, myslí si, že je to strašně dobrý. Ráno pak přijde do studia, poslechne si to a zjistí, že ta skvělá věc je úplná blbost.  Že to mělo kouzlo jen v tu danou chvíli, v tom změněném stavu vědomí. Nejsnadněji se člověk díky hudbě tak nějak „mimo“ dostane s kapelou při koncertě. Několikrát se mi stalo, že se najednou rozhlédnu po spoluhráčích na pódiu a uvědomím si, že jsem se „odněkud“ vrátil. Neuvědomuji si to v tu chvíli, kdy jsem mimo, ale až když se navrátím do reality. „Aha, vždyť já jsem si někde trochu lítal.“ Samozřejmě pomáhá tomu, že při koncertech je hudba nahlas a funguje synergie s posluchači.

Co máš v rámci hudby nejradši? Když vystupuješ, tvoříš, nebo posloucháš….?

Vystupování je pro mne nutné zlo. Znám samozřejmě lidi, pro které vystupování je důvodem mít kapelu, protože být na pódiu je hrozně baví. Já to vnímám spíš jako, že když člověk dostane výplatu, tak že z ní musí odvést daň. A tady to je to samý… když člověk hraje v kapele, tak v lepším případě má i nějaké fanoušky, kteří jsou na tu kapelu zvědaví, tak je logický, že by bylo asi hezký jim občas zahrát. Ale když je člověk introvertní, tak to pro něj není nejpříjemnější okamžik, stát před lidmi a odhalovat svoje nitro… pro mne to není úplně komfortní situace. Pro mne nejpříjemnější okamžiky s hudbou jsou ty, když jsem sám ve studiu a skládám. A když mě najednou napadne něco, co se mi líbí a čím sám sebe překvapím. Protože věkem a hlavně praxí se stává čím dál méně častěji, že mě napadne něco, co mě ještě nenapadlo. Logicky, člověku automaticky naskakují spíš věci, které ví, jak fungují.

Jak k tobě nápady přicházejí? Ty třeba někde jsi a řekneš si: „Teď chci, aby mě něco napadlo“. Nebo jedeš v autě a tam tě něco napadne?

Tohle to „teď potřebuji, aby mě něco napadlo“ bych chtěl umět. Poměrně často to potřebuju, ale nic…  U mě je to různé. Někdy mě napadne něco v autě, někdy při fotbale, ale jsou to spíš formální věci, jako názvy, nebo jak něco udělat… takové ty rozumové věci. Ale ne že bych měl záblesk nějaké melodie… Na tyhle pocitové věci musím být sám a napojenej, pak to teprve začne…

A jak tedy vzniká nápad? Jak se napojíš?

On přijde…. Musím třeba začít hrát na kytaru nebo na klavír…. Věnovat se tomu, napojit se, nebo jak to říct. Jen jednou se mi stalo, že jsem se probudil s tím, že se mi hudba zdála. Vstal jsem a hned jsem se to pokusil zachytit, tak jsem si to hned nahrál. Podařilo se mi udělat aspoň takové demo, abych tam ten nápad uložil, abych to nezapomněl. Nakonec jsme z toho udělali písničku na desku.

Bylo to tedy dobré?

No v tom snu jsem měl pocit, že je to ještě lepší :-). V tom snu to bylo skoro geniální, ale singl z toho vznikl, takže jsem byl spokojený.

Pojmenoval jsi tu písničku nějak podle toho, jak vznikla?

Ta písnička se jmenuje Neon a je právě o takovém napojení se někam do vesmíru. V tom snu to nebylo spojené s nějakým dějem či vizuálnem. Mně se vyloženě zdála hudba. Jediná konkrétní věc, co jsem si z toho snu pamatoval, byl ananas. Ale v jaké souvislosti…, to netuším. Takže pracovní název byl nějaký čas Ananas, i když bylo jasné, že o tom to nebude :-).

Co ti pomáhá, když jsi smutný?

To přesně bohužel nevím. Poměrně dost lidí říká, že věci co skládám, jsou takový smutný. A mě to vždycky překvapuje. Mám kamarády kolegy, kteří se schválně nechávají rozhodit nebo se jdou záměrně pohádat, aby se dostali dolu a vypsali se z toho, protože vědí, že to na ně funguje. Já to mám spíš opačně.  Jsem založením optimista, ale pak se často stává, že v té dobré náladě udělám písničku, která někomu přijde smutná nebo až depresivní. A mně vůbec. Jsou kapely, třeba jako Portishead, u kterých mi jeden kamarád říkal, že je nemůže poslouchat, protože po dvou písničkách má zkažený den a začne mít deprese. A mne to vlastně vždycky fascinuje, protože i když mě dokážou nakopnout veselé písničky, tak ty smutné mne nehodí dolu. I v případě, že jsem z nich smutný ve chvíli, kdy je poslouchám, tak mi nezmění celkovou náladu. A když jsem opravdu smutný, tak to řeším spíš tak, že si zalezu někam do kouta, protože vím, že jsem pak nepříjemný, což mě samozřejmě nebaví.

Takže se toho nesnažíš nějak zbavit?

No, spíš to neumím. Možná na mne občas funguje fotbal, ten často pomůže. Buď si jdu zahrát, nebo se na něj podívám, nebo si ho zahraju na PlayStationu. To mi většinou náladu zvedne. Možná jsem napsal i pár písniček nebo scénických motivů v této náladě, ale že bych měl zafixované, že v tomto stavu píšu fakt dobré věci, tak to ne. Myslím, že píšu lepší věci, když mám dobrou náladu a díky tomu lehkou ruku.

Když mluvíš o těch depresivních kapelách, tak jak vnímáš třeba Plastic People of the Universe?

Pro mě PPU mají v sobě jistou dávku humoru, cítím tam odstup i v depresivních věcech. Nevnímám tam smutek nějak bytostně, jako třeba u Portishead. Ty mají většinu věcí hrozně osobního rázu a ty věci jsou strašně smutný.

Co nebo kdo je ti k smíchu?

Dost často jsem to já sám sobě :-). Ale víc mě samozřejmě baví ty věci, co k smíchu být mají. Ať je to Ricky Gervais nebo spousta dalších…. Ale třeba nemám moc rád parodie a podobný laciný humory. Myslím, že zparodovat něco je to nejsnazší. Nejtěžší je něco vymyslet.  Při parodování už pracuješ s něčím, co někdo jiný vymyslel nebo nechtěně udělal…. Je to styl humoru, který mě vůbec nebaví.  To už musí být opravdu něco, abych se tomu zasmál.

Máš rád třeba Českou sodu?

Ani ne. Samozřejmě tam jsou i některý skvělý fóry, ale všeobecně, jako styl humoru mi to nesedí. Mně z 15 scének baví dvě.  Třeba u Rickyho Grervaise  mě z patnácti scének baví sedmnáct :-). Ten vždycky přijde s něčím novým, něco vymyslí. A ještě u toho projeví názor. Český styl humoru mi bohužel nekonvenuje.  Je založený na tom, že někdo zakopne, nebo je nešika, přeříkává se, něco se mu nepovede…, to je u nás hrozně populární. Mně to nepřipadá vůbec vtipný.

Ještě jsem se chtěla zeptat na cestování. Jaký země máš rád? Které cizí kultury tě přitahují?

Angličani říkají „Being places“ a to mě baví. Bohužel ale moc nesnáším přejezdy. Takže to není úplně ideální kombinace s tím, že mě lákají skoro nejvzdálenější místa. Ale s postupem času a možná i tím, že mám děti, jsem čím dál víc zamilovaný do objevování pro mě neznámých koutů v Čechách. Takže dřív mě to lákalo být co nejdál, přes co nejvíc časových pásem, objevovat nejodlišnější světy, ale teď objevuji to, co je přímo před nosem. Každý den jsem například fascinovaný tímto kostelem (Plečnikův kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad – pozn. red.). Jdu kolem a hned se cítím obohacen, nebo jak to říct. Nicméně, aspoň na čas vycestovat a žít někde jinde, je hrozně důležité pro vývoj každé osobnosti. Pro takovéto uvědomění si, že svět nekončí v Břeclavi a věci se musí posuzovat v širších souvislostech. K tomu je důležité cestovat. Prostě žít na téhle planetě, ne jen v tomto údolí.

Zažil jsi někdy pocit ztráty osobní svobody?

Asi jo…už jen tím, že člověk v šesti letech nastoupí do systému, musí povinně do školy…

Kdyby sis mohl vybrat, nenastoupil bys do školy?

To nechci říct, já jsem s tím zas takový problém neměl. Třeba mojí ženě se doteď zdají sny o škole a o zkouškách. Mě to tam bavilo. Že tam mám kamarády nebo že si třeba zahrajeme fotbal. Zajímají mne nové informace… mně tedy škola nikdy nevadila. Spíš jsem to myslel tak, že už jsem si nemohl dělat, co chci. A vyloženě si pamatuji ten pocit, když mi bylo asi 6 nebo 7 let, jak jsem si říkal: „ Aha, ale já si teď už nemůžu hrát, kdy bych chtěl, jako jsem do teď mohl, ale teprve až budu mít po povinnostech“. To si pamatuji fakt silně. Ne že bych s tím měl nějaký bytostný problém, ale že to tak teď už prostě je. Že už si nemůžu dělat, co a kdy chci já. Víš, nemám rád, když se někdo stylizuje, že je rebel, že nemůže fungovat v systému, ale přitom výhody toho systému využívat chce. Já upřímně respektuji lidi, co pojmenují svoje dítě Rainbow, nebo Půlnoční Bouře, nechtějí hypotéku a postaví si dům třeba z odpadků, nechtějí mít účet u žádné banky. Když jim ten systém nevyhovuje, tak se snaží z něho opravdu úplně vyčlenit. Ale protože já osobně problém se systémem nevnímám tak bytostně, tak svojí energii věnuji věcem, které mě baví víc. A pokud jde o tu ztrátu osobní svobody, to se vlastně týká i třeba vstupu do manželství nebo toho, že se člověk stane rodičem. Nebo například i jen to, že máš nějaké kamarády. S tím vším přichází zodpovědnost. Ale v těchto příkladech, co jsem teď vyjmenoval je ta zodpovědnost, a tudíž jistá nesvoboda, samozřejmě příjemná.

Měl ses někdy v životě líp, než teď?

Ne.

Proč si se zapojil do Čisté duše?

Já si myslím, že latentně se tohle téma týká každého. Já osobně mám důvodů hned několik. A mám, i třeba vzdálenou, osobní zkušenost z rodiny. Další důvod je, že se znám s Antonínem Kokešem, který mě pro spolupráci oslovil. A ten projekt je mi sympatický. Podporoval jsem v minulosti x různých charitativních projektů nebo institucí, ale tady se mi opravdu líbí ta forma a zaměření…, třeba podpora zaměstnanosti lidí s touto diagnózou mi přijde velmi záslužná a důležitá aktivita. Když jsem jednou přemýšlel, co je na hudbě pro mne tak kouzelné, čím je tak zajímavá, tak jsem přišel na to, že pro mě je možná nejzajímavější na hudbě to, že není fyzická. Nedá se na ní sáhnout. A je absolutně subjektivní. A duševní stavy, ty jsou vlastně to samé. Vždy mě fascinovali lidi s bujnou fantazií. Možná proto, že já sám nějak velkou fantazii nejspíš nemám. Samozřejmě schizofrenie přináší spoustu nepříjemných věcí, ale často přináší i spoustu zajímavého v té imaginaci. Prostě věci, které „normální lidi“ nemají šanci vůbec atakovat. I v tomto je pro mne to téma fascinující. Někdy, když člověk poslouchá vyprávění „blázna“ nebo „ génia“ tak má pocit, že je to vlastně to samé.

Poslechněte si píseň, která se náladou hodí Janovi k absolvovanému rozhovoru:

Frida Sundemo ‚Indigo‘ – New Music Cities