Sandra

Ráda bych předeslala, že tohle není jen o mě. I když mnou to asi celé před třemi lety začalo. Mám hraniční poruchu osobnosti, stejně, jako mé tři kolegyně a kamarádky Alenka, Bára a Peťula, se kterými jsme se rozhodly udělat KROK. Všechny jsme zažily odvrácenou stranu této poruchy, některé z nás dohnala až na samé dno. Zároveň jsme ale všechny čtyři také zjistily, že pokud člověk hodně chce, dokáže se z okovů nemoci pomalu vymanit a žít skvělý život. Věříme v zotavení a věříme v sílu sebereflexe a odhodlání a také víme, jak moc jsou důležití lidé kolem nás, ať už tím myslíme rodinu nebo přátele. A proto jsme založily spolek Nejsem psychopat, z. s., který pomáhá lidem pochopit náš svět, svět HPO. Věnujeme se poradenství, osvětě a destigmatizaci. Naším dalším krokem, který chceme realizovat jsou kreativní dílny pro „hraničáře“ a jejich blízké.

Z vlastní zkušenosti vím, že umění a tvorba léčí. Věnuji se převážně fotografii, a kreativní myšlení celkově mě v životě posouvá dál. Mám kolem sebe spoustu tvůrčích bytostí, které zastávají stejný názor, a tak mě napadlo propojit náš spolek s výtvarným atelierem.  Lidé budou moci společně tvořit a trávit čas v rámci workshopů klasické fotografie, ilustrace a komiksu, budou si moci vyzkoušet pracovat s kůží, vyrobit si třeba opasek, nebo se naučí, jak pracovat se slovy při literární dílně.

Díky projektu Udělej krok tak budeme moci získat prostředky na rozjezd těchto dílen a rozšířit naše možnosti, jak pomáhat lidem s HPO a jejich blízkým. Na ty by se také nemělo zapomínat – jsou totiž pro náš svět nesmírně důležití a s jejich pomocí zvládneme mnohem více, než když bychom na nemoc byli sami. Často s námi trpí a mají právo pochopit proč. Myslíme si, že potkávat se při výtvarných dílnách je tedy smysluplné po všech stránkách. Účastníci se dozví něco o životě s HPO, mohou se podělit o „tipy“ a triky, které pomáhají ostatním nebo si jen tak nezávazně poklábosit… a ještě k tomu se něco nového naučí a odnesou si pak plody společné práce.

 

 

Teď něco málo o mne a hraniční poruše osobnosti:

Už jako dítě jsem tušila, že je něco “ jinak“. Říkali tomu přecitlivělost. Doma mě nazývali mile „cíťo“. Nikam jsem nezapadala a nálady se mi střídali rychlostí světla. Stejně tak city k ostatním. Bezdůvodné záchvaty pláče střídal vztek. Může dítě cítit beznaděj? Ano může! Podotýkám, že mám skvělou rodinu. Rodiče i prarodiče mě zahrnovali láskou, netrpěli jsme nedostatkem, měla jsem kamarády. Přesto jsem často cítila prázdno. A to prázdno rostlo.

V pubertě přicházely i myšlenky na sebevraždu. Úlevu jsem hledala v alkoholu a sebepoškozování. Proč ale? Proč všechna ta bolest? Mluvit jsem se o tom styděla. Přesto jsem se jednou dokázala svěřit mámě. Našla jsem u ní pochopení a oporu. I tak trvalo až do mých 23 let, než jsem se odhodlala situaci řešit s odborníky. Nevím, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. A nevím, jak to má rodina a mí přátelé mohli vydržet se mnou. Informace že jde o emočně nestabilní poruchu osobnosti hraničního typu mi měla dát odpovědi na moje otázky, ale tak se nestalo. Odpovědi nepřicházely, protože v ČR není moc valná informovanost. Trvalo mi ještě pár let, než jsem se přestala litovat, utápět se v depresích a alkoholu a pochopila jsem, že úlevu mi přinese hlavně změna přístupu k sobě samé a pochopení blízkých. Začala jsem na sobě pracovat. Chodit do práce, na terapii, tvořit, budovat vztah a více komunikovat a sdílet svoje pocity. Taky jsem se začala pídit po ostatních lidech se zkušeností s HPO. A tak jsem potkala holky. A zjistila, jaké o nás hraničářích kolují fámy. A že dokonce ani odborníci nevěří v zotavení. A rozhodly jsme se spolu pomáhat šířit osvětu, pochopit náš svět a dokázat, že zotavení je možné.

 

Skills:

Leave a comment

Please wait...