Šárka

Častokrát jsem se sama sebe ptala, proč jsem onemocněla touto zákeřnou a vážnou duševní nemocí zrovna já. Možnou odpověď jsem nalezla v průběhu těhotenství mé matky a v mém dětství. Moje máma si za svého muže a mého otce vybrala agresivního alkoholika, který jí v průběhu těhotenství bil a i když ho posléze opustila a v mých dvou letech si našla nového muže, zřejmě jsem si z jeho intervencí odnesla nemalé následky. Měla jsem zpomalený psychomotorický vývoj, poruchu řeči a diagnostikovanou epilepsii, která se však naštěstí nikdy vážněji neprojevila. Ani v nově uspořádané rodině jsem se však necítila dobře a útočiště jsem si hledala spíše u prarodičů ze všech tří rodičovských stran, se kterými jsem v raném dětství trávila spoustu času.

Díky svému opožděnému vývoji jsem byla nejdříve zařazena do speciální školky, až později jsem začala navštěvovat klasickou mateřskou školu a dostala se tak mezi „normální“ děti. Tam jsem si také našla svoji první kamarádku, která mi byla oporou až do začátku druhého stupně základky. Když mi bylo 5 let narodili se téměř ve stejný den moji dva mladší sourozenci. Mamince se narodila sestřička a v otcově nové rodině bratříček. Bratra jsem si vždycky moc přála, ale neměla jsem mnoho příležitostí se s ním vídat. Za to k sestřičce, se kterou jsem vyrůstala v jedné domácnosti, jsem cítila silnou žárlivost, která někdy vedla až k agresivnímu chování. Myslím, že důvodem byla skutečnost, že maminka obrátila svoji pozornost k ní a věnovala ji mnohem více času než mne. Samozřejmě ji moje projevy znepokojovaly a tak začaly moje pochůzky po všech možných doktorech, navštěvovala jsem tehdy i psychologicko-pedagogickou poradnu. Tam mámě poradili, ať mne zapíše do zvláštní školy, případně dá do ústavu. Jsem moc ráda, že maminka tyto rádoby odborníky neuposlechla. Někdy mám nutkání najít si tu paní psycholožku a ukázat jí maturitní vysvědčení s téměř vyznamenáním.

Nastoupila jsem tedy s odkladem na běžnou ZŠ, kde se mi ale bohužel ostatní děti kvůli mé špatné výslovnosti posmívaly. Paní učitelky byly hodné, ale tento fakt vůbec neřešily. První stupeň mi moc pomáhalo, že mám pořád svojí nejlepší kamarádku ze školky na blízku.

Velký zlom přišel v lednu 1998 kdy mi zemřela babička z máminy strany, kterou jsem měla moc ráda a nalézala jsem v ní velkou oporu. Bylo mi 11 a půl a začala jsem dospívat. Zamilovala se do klučicí kapely Lunetic, a protože jsem nebyla spokojená ani doma ani ve škole, kde mne spolužáci šikanovali a matikářka neuvěřitelně štvala, jsem se rozhodla jednoho listopadového dne roku 99 vyrazit na jejich koncert do Prahy a už tam zůstat. Živit jsem se chtěla jako hráčka na harmoniku na Karlově mostě. Se čtyřmi sty v kapse jsem se vydala vlakem z Ostravy, ale omylem jsem vystoupila už v Kolíně. Rozhodla jsem se jít pěšky a na každé benzínové pumpě jsem se ptala na brigádu. Už na třetí benzince na mne ale zavolali policii. Ta zjistila kdo jsem, že mě rodiče hledají a spojili se s nimi. Druhý den si pro mě babička s mámou přijely.

Problémy ve škole a nedorozumění doma vyvrcholilo tím, že jsem se pokusila pár dnů před dvanáctými narozeninami o sebevraždu, která se mi naštěstí nepovedla. Ocitla jsem se na oddělení mezi holkami s poruchou příjmu potravy, s děvčaty, která měla problémy s chováním anebo se pokusily, stejně jako já, o sebevraždu. Na pobyt vzpomínám docela ráda, měla jsem čistý štít a holky byly v pohodě. Až v léčebně jsem se přiznala, že mě spolužáci a učitelka šikanují a doma se mi nelíbí. Po opuštění léčebny mne rodiče zapsali na jinou školu, kde mne děti nechaly více v klidu, ale úplně jsem mezi ně stejně nezapadla a radši trávila čas čtením knížek. Když vzpomínám na školní léta, tak jsem se nikdy nemusela moc namáhat s učením, jen angličtina mi dělala problém. Vlastně jsem pak do školy chodila i celkem ráda.

Doma to bylo pořád nic moc… s máti jsem se často hádala, otčím se mi vyhýbal obloukem, aby mě nezmlátil pro mou drzost, sestra byla o mnoho let mladší a navíc byla, jako každý správný benjamínek, užalovaná.

V té době jsem chtěla bydlet u vlastního táty, protože byl bohatý. Jenomže když mi bylo čtrnáct, ukradla jsem mu tisícikorunu, přišlo se na to a byl z toho průšvih. Jeho žena mě začala nesnášet a táta se mnou přestal mluvit. V té době jsem se začala seznamovat přes internet a seznámila se s Romanem, který mě přivedl k Bohu a určil tím, kam se bude má cesta dále ubírat. Díky víře jsem se seznámila se spoustou milých lidí, se kterými jsem dodnes v kontaktu.

Čas běžel a já si měla vybrat střední školu. Rozhodla jsem se pro církevní zdravotní školu a obor sociální pečovatelství. Co se mi ale líbilo nejvíc, bylo to, že škola byla daleko a já mohla bydlet na internátě. Na školu jsem se dostala bez problémů a po prázdninách nastoupila do prvního ročníku. Uvedla jsem se v nové škole bezvadně, ovšem kvůli problémům v rodině jsem opět skončila v léčebně, chyběla jsem, když se kolektiv utvářel a už jsem do něj po návratu nezapadla. Škola mě však bavila a ty čtyři roky strašně rychle utekly . Sem tam jsem zašla na kontrolu k psychiatričce, ale žádné známky nemoci neobjevila. V této době začal otčím nadužívat alkohol a začal se chovat hrozně agresivně, takže jsem byla ráda, že bydlím na internátě a těšila jsem se, že odejdu definitivně z domova. Úspěšně jsem absolvovala maturitu a po ní mě oslovil kamarád z kostela, jestli nechci pracovat v Praze u lidí s mentálním postižením. Bez váhání jsem souhlasila, i když to byl velký krok do neznáma. Nová práce mě naplňovala a měla jsem úžasné kolegy, kteří mě vzali mezi sebe. Po roce pobytu v Praze jsem dělala podruhé přijímačky na VŠ a dostala se na Karlovu Univerzitu. Po rozchodu s jedním klukem jsem se rozhodla, že si pojedu splnit svůj dávný sen, odjedu do Británie jako au pair a naučím se anglicky. Získala jsem bez problémů všechny potvrzení, včetně doporučení psychiatričky a mohla vyrazit. Na prvních 14 dní vzpomínám velmi ráda – krásná příroda, bezvadné děti a sympatičtí rodiče. Problém však byl, že jsem tam nemohla vůbec, ale vůbec spát. Tak jsem se po 14 dnech jsem se rozhodla, že odjedu zpět do Čech a poprosím nějakého odborníka, aby mi předepsal prášky na spaní. Myslela jsem, že tím všechno vyřeší, včetně smutných nálad a jiných divných stavů, které jsem občas měla.

Totálně vyčerpaná jsem se vydala z Oxfordu do Londýna, kam jsem dorazila před osmou večer a zjistila, že autobus mi jede až další den ráno. Noc jsem přečkala na nádraží mezi podivnými existencemi a vůbec jsem se tam necítila bezpečně. Začala jsem věci kolem sebe vnímat jinak až jsem nad ránem získala pocit, že jsem v oblasti ztracených duší. A já jsem byla nejztracenější. Nakonec jsem prosila kolemjdoucí, aby mi zavolali doktora. Doslala jsem se do londýnské nemocnice, kde jsem strávila několik týdnů a poprvé mi diagnostikovali schizofrenii. Celou dobu jsem se pokoušela dostat zpět do Čech, což se mi nakonec povedlo a v doprovodu babičky, která byla ochotná pro mne přijet, jsem se dostala zpět domů.

V Čechách jsem se dostala do ambulantního léčení u mé dětské psychiatričky. Nedala mi žádné poučení, jen předpis na léky a při kontrolách se mě ptala na divné věci, takže jsem k ní neměla moc důvěru. Během čtyř měsíců jsem přibrala třicet kilo a když jsem si postěžovala na váhový příbytek, psychiatrička mi prostě dala jiný lék. Po půlroce neschopnosti jsem nastoupila zpět do své milované práce, ale už se mi tam nelíbilo jako dřív. Kolegové se mezitím vyměnili za jiné a také samotná práce se pro mě stala pouhou rutinou. V té době jsem již znala Pavla. Často jsme spolu chodili pít, i když věděl o mé nemoci. Také jsem v té době vysadila poprvé léky a první tři, čtyři měsíce mi bylo strašně fajn, cítila jsem se plná života a vůbec jsem nebyla unavená. Říkala jsem si, že schizofrenie je výmysl pomatených psychiatrů…. prostě jsem v té době nepřijímala svou diagnózu. I když vztah s Pavlem moc harmonický nebyl a často jsme se hádali, rozhodla jsem se s ním odjet na čundr na Slovensko. Po návštěvě tamní romské osady se mi výrazně zhoršil zdravotní stav. Začala jsem si myslet, že mě očarovali, přeházeli mi věci v baťohu a podobné věci. Abych nějak vydržela cestu zpět, dala jsem si před odjezdem pár panáků. Průvodčí ve vlaku se mi zdál divný, myslela jsem si o něm myslela, že je duch, my že jsme v jiné dimenzi a nikdy už se nedostaneme domů. Ráno jsme dojeli do Ostravy a tam se s Pavlem ošklivě pohádali, on odjel svým směrem a mě ponechal osudu. Bloudila jsem bosa Ostravou a postupně porůznu odkládala své batožiny a ostatní osobní věci včetně křížku od mámy. Měla jsem pocit, že jsem na dálku propojená s Pavlem a on vidí a cítí to co já, takže jsem mu postupně ukazovala všechna zákoutí mého rodného města. Nakonec jsem se zastavila v hospodě kousek od mého domova. Hospodská naštěstí znala moji matku, poznala, že se mnou není všechno v pořádku a zavolala domů. V té době jsem cítila vůči mámě velikou nenávist a tak, když přišla, jsem jí uhodila. Potom jsem se svalila do trávy před domem a úzkostí nemohla ani mluvit. Máma se mě zeptala, jestli chci zavolat sanitku a já jsem přikývla. Za chvíli se objevili nejen zdravotníci, ale i policisté, dali mi nějakou injekci a odvezli mě do Opavy. Příjem si moc nepamatuji, ale velmi rychle jsem se dostala na otevřené oddělení, tam jsem poprvé zažila edukaci a psychoterapii. Tam jsem se dozvěděla, že podobné zážitky mají i ostatní. Po dvou měsících jsem byla propuštěna z nemocniční péče a našla si psychiatričku v Praze, která mi doporučila skupinovou psychoterapii. Na skupinové terapii se mi až tak nelíbilo, protože jsem tam většinou neměla co říct. Vše se vrátilo do normálních kolejí, v průběhu času jsem změnila práci a získala částečný invalidní důchod. Jenže jsem se dostala do mánie, opět jsem vysadila léky a skončila v Bohnicích. Tam jsem se setkala s lékařkou, která mi poskytovala takřka individuální terapii a mně se tenhle způsob léčby zalíbil. Po propuštění jsem se domluvila se svou psychiatričkou, že mi individuální terapii bude poskytovat ona. Mezitím jsem se rozešla s Pavlem a stala se více svobodnou a také zodpovědnou. Od posledního propuštění jsem získala zkušenost s chráněným bydlením a prošla kurzem Aktivizace, zkusila si práci v profesionálním call centru a díky tomu jsem se seznámila s Honzou Jarošem, který mě zaměstnal ve svépomocné organizaci Kolumbus. Také jsem na částečný úvazek začala pracovat jako odborný konzultant. Chodíme radit lidem v léčebnách se sociálními záležitostmi. Doufám, že se mi v příštím akademickém roce podaří dokončit bakalářský program na Karlově Univerzitě. Chtěla bych ještě pokračovat v navazujícím studiu, ale nevím, jestli na to budu stačit. Čas ukáže. Také jsem šťastná v současném partnerském vztahu. Chodím nadále na individuální terapii a učím se žít s nemocí.

Leave a comment

Please wait...