Petra si prožila těžké dětství, cítila se jako outsider a na druhou stranu se snažila zavděčit rodičům. Již v mládí se u ní objevili panické ataky a deprese, které si léčí elektrošoky. Ty ji silně poškodily kognitivní funkce. K jejich zlepšení vidí cestu skrze kurz tvůrčího psaní, ten ji vyjde na 12.950 Kč.
Jak tak vzpomínám, už od mateřské školky mi bývalo špatně…. hlavně po ránu, když jsem měla vstávat: psychická i fyzická nevolnost, malátnost… Rodina mě měla za línou, ale já to vůlí nedokázala ovládnout i když jsem se za sebe styděla a hanila se, že nejsem dostatečně „dokonalá“.
Ve škole jsem neměla problémy, to až na střední škole jsem jednou dostala trojku z chování za pozdní příchody. Všichni se divili, jak taková vzorná holka může mít z chování trojku.
Dnes už vím, že celý život mne provázely ranní pesima, která jsou ve většině případů nedílnou součástí depresivní poruchy.
Naši základní rodinu hodnotím zpětně jako naprosto dysfunkční prostředí. Otec byl perfekcionista, workoholik a cholerik dohromady, matka zase úzkostná a velice submisivní.
Po materiální stránce jsme se sice nikdy neměli špatně, ale ze strany otce mi chyběla LIDSKOST,
Od mala jsem si připadala jako úplný „outsider“. Bála jsem se rodiče nezklamat, a tak jsem před dospělými byla takové tichoučké hodné, možná trochu divné, dítko. Ale co se sídlištního kolektivu, kde jsem vyrůstala, týče, tam jsem byla spíš ta dominantnější. Se svou nejlepší kamarádkou jsme prováděly ty nejklasičtější věci „zlobivého“ dítěte včetně zakázaného vybírání popelnic, stavění bunkrů, či napodobování Britney Spears… Vím že to se mnou rodiče mysleli dobře, ale ani jejich neustálé hádky ničemu nepřidávaly…a já jako nejstarší dítě ze tří sourozenců jsem se cítila za všechno zodpovědná. Proto asi i dál trpím pocity viny.
Od desíti let, po zvláštním hororovém snu, se mi úplně změnilo vnímání světa. Tenkrát jsem si vyfabulovala přesvědčení, že za to všechno musí být zodpovědné něco strašného v mé hlavě, že mám mozkový nádor, který určitě poroste a já v blízký čas umřu. Můj život se odehrával v neustálé úzkosti z blížící se smrti, naučila jsem se i každý večer před spaním modlit, ale nikomu jsem se nebyla schopná se svým prožíváním svěřit. Takto to trvalo do konce prváku střední školy, kdy se přidaly panické ataky a já někdy nebyla schopná do školy ani dojet. Kvůli absencím, které otec nelibě nesl a trestal mne za ně, jsem musela změnit školu. Tam jsem si prožila šikanu od partičky holek ze třídy, která vyústila v poruchy příjmu potravy a pobyt v dětském stacionáři na Karlově náměstí. Lékař mi udělal mnoho vyšetření včetně magnetické rezonance, na které se zjistilo, že žádný nádor nemám. Nemohla jsem tomu uvěřit a upadla do ještě většího zoufalství z čeho tedy ty své strašné stavy mám? Jako nezletilé otec zakázal lékařům, aby mi tehdy dávali antidepresiva. Možná, že kdyby se to podchytilo tehdy, některým věcem by se dalo zabránit. Závěrem mi byla diagnostikována dětská deprese, ale pobyt žádnou větší úlevu nepřinesl a já se rozhodla zvládnout své stavy sama.
Během střední školy jsem si procházela doslova peklem kvůli šikaně i problémům doma a rodinným tragédiím… o samotě jsem to bohužel řešila přejídáním a zvracením.
Protože jsem se díky všemu nakonec zhroutila, odmaturovala jsem až s přeložením na září, ale aspoň úspěšně.
Jako plnoletá jsem již měla právo najít si sama odbornou pomoc, a tak jsem ve dvaceti navštívila jednoho doporučovaného psychiatra. Diagnostikoval mi těžkou depresi a odkázal mne na údajně dobrou a zkušenou analytickou psycholožku. Té jsem se svěřila, že otec, který se zatím svým zaměřením na výkon dopracoval k psychóze, chodí po domě s nožem a všechny podezřívá ze spiknutí. Ona se jen se pousmála a dál si zapisovala své postřehy…Po roce a půl, co jsem k ní chodila, jsem skončila asi na dva roky v Bohnicích. Tedy nejdříve tam skončil otec a pak já… Během hospitalizace jsem se ve 22letech potkala s jednou terapeutkou, která byla opravdu odborník na svém místě a neuvěřitelně mě podporovala, což mě hodně drželo. Později jsem k ní chodila dál jednou týdně na psychoterapie a nesmírně mi to pomáhalo držet se v remisi…tedy do té doby, než mi nepřestaly fungovat antidepresiva. Organismus si na dlouho užívané antidepresiv většinou časem zvykne a léky se opět musí měnit. Já jsem vyzkoušela nespočet léků a druhů terapie, včetně šarlatánů, psychotestů atd…
Až v roce 2012 v relapsu po neúspěšné sebevraždě mi indikovali lékaři elektrošoky. Od sebevražedných myšlenek mi pomohly, ale tehdy ještě „stará mašina“, mi způsobila řadu vedlejších účinků, hlavně poruchy kognitivních funkcí. Narušila mi prostorovou orientaci, fantazii, zhoršilo se mi vyjadřování, a hlavně krátkodobá i dlouhodobá paměť.
O tom se na veřejnosti samozřejmě moc nemluví. Vše je ale individuální a naštěstí dnes už jsou přístroje na ECT daleko šetrnější a pokročilejší.
Absolvovala jsem celou sérii léčby elektrošoky při depresivním relapsu, následně pak ještě v letech 2016, 2020,2021 a 2022. Nyní na ně docházím ambulantně. Nemohla jsem kvůli léčbě dokončit ani VŠ a řidičský průkaz. Nutno dodat, že mi však pomáhá zbavit se nejhorších sebevražedných myšlenek a umožní mi základní fungování.
Téměř celý život jsem sportovala, měla řadu koníčků, přátele… přesto mě moje nemoc ne a ne opustit…Když mám remisi snažím se fungovat normálně, i chodit do práce na zkrácený úvazek, ale když mám relaps, často nejsem schopna ničeho. Chce se mi stále plakat, nemůžu spát, mám myšlenky, že je lepší snad ani nebýt (pochybnosti o vlastní existenci, neodvratné pocity vinny, pocit že si zasloužím to nejhorší atd atd…)
Nyní je mi 35 let a trvá to už téměř 25 let. Přesto se nechci vzdát a doufám, že jednou tu zákeřnou nemoc, jejíž název zní periodická depresivní porucha, porazím, protože i když v té těžko popsatelné duševní strasti chcete smrt, přesto víte, z těch málo krásných a vděčných chvil, že život může mít i jinou stránku a já jsem vděčná, že jsem i takto skromné okamžiky mohla prožít:)
