Jana

Pocházím ze severní Moravy, ale již více jak dvacet let žiji v Praze. Jsem od roku 2014 v invalidním důchodu. Moje diagnóza je periodická depresivní porucha a smíšena úzkostně depresivní porucha. Nemoc se u mě plně projevila v posledním ročníku střední školy, kdy jsem byla poprvé hospitalizována v Opavské léčebně. Po stabilizaci stavu jsem v následujícím roce odmaturovala, ale bohužel několik měsíců po maturitě se můj stav opět zhoršil a následovala další hospitalizace, tentokráte již v Bohnické léčebně zde v Praze. Po odchodu z léčebny jsem se již na Moravu nevrátila. Devatenáct let jsem svou nemoc zvládala, za pomoci léku a občasné psychoterapie, celkem dobře, bez větších výkyvů. Před pěti roky se ale můj stav začal zhoršovat, až jsem musela zůstat v pracovní neschopnosti. Po roce jsem si zažádal o invalidní důchod a byl mi přiznán III. stupeň ID. Těžko jsem se s tímto stavem smiřovala a následovala hospitalizace. Bohužel po necelém roce jsem opět musela být hospitalizována pro těžkou dekompenzaci zdravotního stavu. Nyní jsem už vice jak dva roky v relativně dobrém stavu. Bez hospitalizací a pouze s medikací a psychoterapií. Podstatnou část mého života se mnou byl můj první kocour-nalezenec Vincek, který pro mě nebyl jen „domácí mazlíček“. Byl to můj zpovědník, kamarád a terapeut. Často jen vědomí, že je tady on a očekává, že tady pro něho budu, dokázalo mé potlačit sebedestruktivní myšlenky a chování. Bohužel v únoru minulého roku jsem ho musela nechat odejít. Dva roky jsme bojovali s postvakcinačním karcinomem a já jsem se mu snažila vrátit vše, co on dával během svého života mě. Věděla jsem, že nemůžu bez zvířete existovat, a proto jsem se po měsíci ujala dalšího tuláka Leška. Život si občas prapodivně zahrává s lidmi i zvířaty. Lešek se mnou byl pouhých sedm měsíců. I jeho jsem musela nechat odejít po boji se smrtelnou nemoci. Ale řekla jsem si, že oběma mým klukům kocouřím něco dlužím, a proto jsem opět spojila svou cestu s opuštěným kotětem. Jako vánoční dárek ke mně přišla kočičí princezna Maluška. Díky těmto chlupatým dušičkám vím, že kočka je lék. Asi nedokáže vyléčit nemoc, ale dokáže člověku přinést klid a dodat sílu k životu s nemocí. A to je někdy více než medikamenty.

 

Nyní už dva roky pracuji v Bona, o.p.s jako mistrová ve Chráněné dílně sklářské, kde jsem se dozvěděla o projektu Udělej KROK a jeho možnosti mě velmi zaujaly. Doufám, že i vás zaujme můj „KROK“. Tím by mělo být absolvování kurzu felinoterapie a moje následná práce s vlastní kočkou Maluškou v nemocnicích, domovech důchodců, hospicích i v domácí péči.

 

Z vlastní zkušenosti vím, jak pro člověka s duševním onemocněním může být důležitý kontakt se zvířaty a došlo mi, že mnoho nemocných lidí nemá možnost mít svého zvířecího „terapeuta“ doma, ať už z důvodu dlouhodobé hospitalizace, pobytu v Domově pro seniory se zvláštním režimem a podobně. Můj život se spojil s „kočičí terapii“ před patnácti roky s příchodem mého prvního kočičího souputníka Vincka. Díky němu jsem poznala, že zvíře může být velice zdatným pomocníkem v životě s depresemi a ráda bych tuto zkušenost a prožitek dopřála i ostatním.

Skills:

Leave a comment

Please wait...