Johan

Již dlouho pracujete v oblasti péče o lidi se schizofrenií. 

30 let.

Co si myslíte, že je u nás (v ČR) největším problémem v této oblasti?
Předsudky, respektive dogmatické vidění situace těchto lidí (osob s psychosociální situací nazývanou schizofrenie), hlavně ze strany odborné veřejnosti a z toho vyplývající způsob pomoci a podpory. Pro většinu lidí z této skupiny je jako “pomoc” v podstatě k dispozici jen hospitalizace ve velkých psychiatrických azylových zařízeních nazývaných psychiatrické léčebny, či nyní psychiatrické nemocnice. Což jsou typické “total institutions” dle Govmannovi definice.

Jak probíhá péče o lidi se schizofrenií v zahraničí? V čem vidíte největší rozdíly oproti nám?
Zahraničí není jedno. Ale obecně: v nerozvinutých zemích psychiatrie jako obor mnoho neexistuje (někdy 1 psychiatr na 500 000 obyvatel) a péče je pak více integrována do primární péče, pokud  je vůbec nějaká formalizovaná péče. V takovýchto societách pak může být “schizofrenie” vnímána jako zvláštnost, spíše než jako nemoc. “Nemocní” zůstávají součástí rodiny a mohou být více integrováni do běžného života. Ale také se může stát, že jsou velmi týráni a zneužíváni vlastní rodinou či komunitou kde žijí. V zemích, kde v 19. století vznikal systém azylových zařízení (psychiatrické léčebny), ale byly v druhé polovině 20. století pod totalitním režimem (sovětský blok),  je to více méně jaké u nás. Snad nejpokročileji v reformě je Estonsko, jinak se nic moc v těchto zemích v oblasti péče o duševně nemocné neděje. V zemích s kontinuální demokracií (tzv. západních) se povětšinou velké ústavy nahrazují flexibilní péčí v komunitě a komunitou. Pokud je potřeba “akutní péče”, tak je poskytována spíše ve všeobecných nemocnicích (psychiatrická oddělení) či v různých alternativách, jako jsou “pěstounské rodiny” Soteria projekt atd. Ale zdaleka to neplatí všude. Moderní je v těchto zemích používat termín “recovery”, tedy opuštění čistě medicínského, či rehabilitačního modelu. Je to snaha o co největší otevřenost k procesu “úzdravy”.  Sociální úzdrava nemusí nutně znamenat “absenci symptomů”, tedy dost jiný koncept než úzdrava v medicínském konceptu. Někdy je to myšleno vážně a v systému realizováno, někdy je to jenom přepisování názvů.

V čem bychom se měli (mohli) inspirovat v zahraničí?
Jak  reformu nedělat i jak jí dělat. Při změně systému péče je mnoho rizik. Zavření starých služeb bez vytvoření nových. Nové služby neslouží těm nejpotřebnějším, z nich se pak mohou státi bezdomovci. Nové služby jsou jen o změně místa a ne přístupu. Místo kompletní změny se provede takzvaná “humanizace” služeb stávajících, za mnoho peněz se dosáhne zlepšení ubytovacích podmínek, ale míra vyčleněnosti a úroveň kvality života klientů se nezmění atd. Ale pokud se poučíme z procesů deinstitucionalizace v zemích, kde začala již před cca 50 lety, dá se rizikům předejít. Poučit se můžeme i v tom, že nemusíme objevovat kolo, procházet různými fázemi, ale rovnou budovat systém, ke kterému se ve jmenovaných zemích dostávají nyní, tedy systém podporující maximální inkluzi (přeskočit domy na půl cesty, rehabilitační systémy atd.) – služby šité na míru, služby za klientem, ne klient za službou, “housing firts” atd.

Co vnímáte ve své práci s klienty a pacienty se schizofrenií jako úspěch?
Když onen klient, s kterým po nějakou dobu jdu paralelně jeho cestou, najde možnost, jak být “kongruentní” se svým osudem, respektive nějak najde sám sebe, usadí se v sobě. Také by se dalo říct, že začne být za sebe plně odpovědný, ale to už zavání moralizováním.