Johny

Narodil jsem se v Chomutově a vzápětí jsme se přestěhovali s rodiči do Prahy. Měl jsem krásné dětství, běhal jsem po lese a hrál spoustu dětských her u babičky. První hlasy jsem měl v už v 17 letech, ale nějak to samo přešlo. V pubertě byli rodiče přísní, máma byla nemocná a zemřela, když mi bylo 18. Byla to pro mě obrovská rána. Ptal jsem se, proč je Bůh tak krutý. Táta se musel postarat o mladšího bráchu a já jsem s ním moc společnou řeč nenacházel. Asi 7 dní po mámině smrti jsem se vydal do Austrálie. V Austrálii jsem brigádně pracoval na farmách a po roce jsem se vrátil do Čech. Nemohl jsem se ale vrátit i domů a neměl jsem kam jít, zůstal jsem na ulici a můj stav se zhoršoval.

První hospitalizace v PNB přišla chvíli po návratu z Austrálie, diagnóza byla maniodeprese, ale já moc nebral prášky, protože jsem si myslel, že doktoři jsou proti mně. Za další dva roky mne hospitalizovali znovu a od 25 let jsem byl v nemocnici v podstatě dost často. Diagnózu mi nakonec překvalifikovali na schizofrenii.

Od roku 2015 bydlím v samostatném bydlení organizace Bona. Poslední léta se cítím lépe a mám větší náhled na svoji nemoc. Po sérii depresí, kdy jsem nebyl schopen dělat vůbec nic, mi výrazně pomohly terapie a práce se sklem. Chodím pravidelně do práce už 2 roky, i když jsem dřív nebyl schopný v podstatě soustředěně pracovat. Ve volných chvílích chodím rád na procházky a dělám všechno možné. Baví mě hrát šachy, sportovat, poslouchat hudbu a číst knihy, i když to mě někdy zmáhá.

S řezbářstvím jsem přišel poprvé do styku v Austrálii, na práci se sklem a železem jsem si ověřil, že mne baví řemeslo, ale dřevo je můj nejoblíbenější materiál, a tak bych se rád realizoval jako řezbář.

 

 

Alžběta (Liamren13)

Liamren13 je mé ilustrátorské jméno. Je mi třicet dva let a od svých dvaceti sedmi let mám diagnostikovanou duševní nemoc. Chtěla bych zvládnout nad nemocí zvítězit a uzdravit se.

Moje velká životní vášeň je kreslení a výtvarné umění. V současné době se věnuji hlavně ilustraci a digitální kresbě, učím se malbu sprayem – graffiti, na legálních plochách. Kreslení je smysl mého života, jen pro něj nedokáži zatím najít profesionální uplatnění a po druhém relapsu onemocnění zvládám obtížně věci jako jsou navazování kontaktů, plánování…soft skills, tolik dnes důležité. Vím, že mám tendenci k sociální izolaci, kterou musím neustále překonávat. Myslím, že je důležité sdílet informace o duševních nemocech, a proto jsem se rozhodla, že vytvořím svou první knížku… Byla to právě má vlastní zkušenost, která mne inspirovala k napsání.

Vždycky jsem chtěla cestovat a tak jsem v šestnácti letech odjela studovat do jiné země. Zažila jsem úžasná dobrodružství, ale všechno světlo má svůj stín. Pamatuji si na svou první depresivní epizodu, ten pocit prázdnoty a myšlenky na to, že by bylo lepší neexistovat. Ve tři hodiny uprostřed noci jsme jeli na motorce s mým dobrým kamarádem k moři, protože to byla ta poslední věc, kterou jsem si přála vidět, než se zabiju. Neměla jsem tušení, o co jde. Dostala se mi do rukou kniha o bipolární poruše, ale odhodila jsem ji stranou – jsem přece normální jako všichni. Zvládla jsem fungovat i s depresemi další čtyři roky…pak jsem byla hospitalizovaná, tentokrát ve stavu paranoi s dezorganizovanými myšlenkami, které neměly daleko do tzv. „hlasů“. Diagnóza schizoafektivní porucha. Na psychických nemocech typu schizofrenie mi přijde nejzákeřnější právě to, že zasáhnou mladé lidi v důležitém období jejich života. Ve dvaceti pěti letech jsem měla dobře započatou uměleckou dráhu, studovala jsem současné umění na zahraniční škole, za sebou pár studentských výstav, koupi obrazu a jednu realizaci plastiky ve veřejném prostoru. Po absolvování diplomu jsem hledala pracovní uplatnění a našla ho ve formě grafického designu. Když jsem se vrátila zpět do Čech zhoršily se mé psychické potíže a nastal můj první kontakt s psychiatrií. Hledání si práce jako absolvent v novém kulturním prostředí, navazování nových vztahů, poté zvládání práce, stres v mé rodině…všechno bylo tak nějak zvláštní a obtížné a můj mozek to prostě nezvládl. Zatím jsem prošla dvěma hospitalizacemi, beru denně léky a chodím na terapie. Častokrát mám pocit, že se musím znovu škrábat nahoru ode dna propasti. Snažím se dál žít svůj život jak nejlépe dovedu.

Knížka vznikla jako terapie uprostřed epizody deprese. Její psaní mi dalo nový cíl a proces vydání je pro mne nová obohacující zkušenost. Mám dva sny. Jeden je moci žít profesionálně ze své ilustrátorské tvorby a druhý je pomoci nějak lidem, třeba formou inspirace. Nebo tím, že se prolomí stigma nad duševní nemocí. Doufám, že bude knížka jedním z kroků, které mi pomohou na cestě. Chci všem poděkovat za vaši pomoc. Je neuvěřitelně léčivé, pokud člověk ví, že není sám a může být podpořen.

Petr

Se schizofrenií se léčím již 17 let. Za tu dobu jsem měl tři ataky. Zpočátku jsem vždycky pracoval standardně na osmihodinových směnách  v kanceláři na různých pozicích. Postupem doby se onemocnění zhoršilo, až mi znemožnilo pracovat na plný úvazek. V současné době pracuji jako barman v Café na půl cesty a snažím se zde získat zpět pracovní návyky a chuť do práce. Chtěl bych začít pracovat jako Peer poradce, protože si myslím, že jsem za dobu, kdy s nemocí zápasím získal dostatek zkušeností, které můžu předat dál, a pomoci tak lidem, kteří jsou teprve na začátku onemocnění.

Chci si udělat kurzy pro pracovníka v sociálních službách a peer poradce, abych mohl jako peer konzultant pracovat a pomáhat tak lidem, kteří mají také duševní onemocnění. První kurz Pracovníka v sociálních službách vychází na 8.000 Kč.

Jana

Pocházím ze severní Moravy, ale již více jak dvacet let žiji v Praze. Jsem od roku 2014 v invalidním důchodu. Moje diagnóza je periodická depresivní porucha a smíšena úzkostně depresivní porucha. Nemoc se u mě plně projevila v posledním ročníku střední školy, kdy jsem byla poprvé hospitalizována v Opavské léčebně. Po stabilizaci stavu jsem v následujícím roce odmaturovala, ale bohužel několik měsíců po maturitě se můj stav opět zhoršil a následovala další hospitalizace, tentokráte již v Bohnické léčebně zde v Praze. Po odchodu z léčebny jsem se již na Moravu nevrátila. Devatenáct let jsem svou nemoc zvládala, za pomoci léku a občasné psychoterapie, celkem dobře, bez větších výkyvů. Před pěti roky se ale můj stav začal zhoršovat, až jsem musela zůstat v pracovní neschopnosti. Po roce jsem si zažádal o invalidní důchod a byl mi přiznán III. stupeň ID. Těžko jsem se s tímto stavem smiřovala a následovala hospitalizace. Bohužel po necelém roce jsem opět musela být hospitalizována pro těžkou dekompenzaci zdravotního stavu. Nyní jsem už vice jak dva roky v relativně dobrém stavu. Bez hospitalizací a pouze s medikací a psychoterapií. Podstatnou část mého života se mnou byl můj první kocour-nalezenec Vincek, který pro mě nebyl jen „domácí mazlíček“. Byl to můj zpovědník, kamarád a terapeut. Často jen vědomí, že je tady on a očekává, že tady pro něho budu, dokázalo mé potlačit sebedestruktivní myšlenky a chování. Bohužel v únoru minulého roku jsem ho musela nechat odejít. Dva roky jsme bojovali s postvakcinačním karcinomem a já jsem se mu snažila vrátit vše, co on dával během svého života mě. Věděla jsem, že nemůžu bez zvířete existovat, a proto jsem se po měsíci ujala dalšího tuláka Leška. Život si občas prapodivně zahrává s lidmi i zvířaty. Lešek se mnou byl pouhých sedm měsíců. I jeho jsem musela nechat odejít po boji se smrtelnou nemoci. Ale řekla jsem si, že oběma mým klukům kocouřím něco dlužím, a proto jsem opět spojila svou cestu s opuštěným kotětem. Jako vánoční dárek ke mně přišla kočičí princezna Maluška. Díky těmto chlupatým dušičkám vím, že kočka je lék. Asi nedokáže vyléčit nemoc, ale dokáže člověku přinést klid a dodat sílu k životu s nemocí. A to je někdy více než medikamenty.

 

Nyní už dva roky pracuji v Bona, o.p.s jako mistrová ve Chráněné dílně sklářské, kde jsem se dozvěděla o projektu Udělej KROK a jeho možnosti mě velmi zaujaly. Doufám, že i vás zaujme můj „KROK“. Tím by mělo být absolvování kurzu felinoterapie a moje následná práce s vlastní kočkou Maluškou v nemocnicích, domovech důchodců, hospicích i v domácí péči.

 

Z vlastní zkušenosti vím, jak pro člověka s duševním onemocněním může být důležitý kontakt se zvířaty a došlo mi, že mnoho nemocných lidí nemá možnost mít svého zvířecího „terapeuta“ doma, ať už z důvodu dlouhodobé hospitalizace, pobytu v Domově pro seniory se zvláštním režimem a podobně. Můj život se spojil s „kočičí terapii“ před patnácti roky s příchodem mého prvního kočičího souputníka Vincka. Díky němu jsem poznala, že zvíře může být velice zdatným pomocníkem v životě s depresemi a ráda bych tuto zkušenost a prožitek dopřála i ostatním.