Pavel

Dobrá trafika

Jak spolupráce s Green Doors probíhá?

Většinou se domluvíme na třech zkušebních pracovních směnách. Pak si řekneme, jestli je spolupráce  – jak z naší tak ze strany pracovníka – možná. Máme tu dvojsměnný provoz a pracovníci, kteří přicházejí z Green Doors pracují dopoledne, tedy od 9 do 15 hodin. Když si plácneme, podepíšeme smlouvu s  Green Doors a s dotyčným pracovníkem na 300 hodin. A pak už je to jenom na nás a tím člověkem, jestli u nás chce zůstat.

Kolik lidí s duševním onemocněním jste tu již měli zaměstnaných?

Teď momentálně nikoho, ale za ty dva roky, co tu pracuju, jsme tu měli dvě zaměstnankyně s duševním onemocněním. Od počátku projektu je to asi šest lidí.

A zůstávají tady?

Většinou ano, když se během těch tři sta hodin nevyskytnout problémy.

A je těch tři sta hodin dost na to, aby se dotyčný otrkal a dostatečně se zaučil?

Určitě, ta největší úskalí se objeví už během prvních třech směn, ať už psychicky nebo fyzicky. 99 procent lidí zůstává dál.

Co tedy bývá příčinou toho, že takový člověk nevydrží a musí odejít?

To co se projevuje během těch prvních dnů je společné jak zaměstnancům s duševním onemocněním, tak bez něj, jelikož se jedná o kavárenský provoz, ve kterém je běžný nárazový nápor jak fyzický, tak psychický, takže se snadno projeví, jestli se ten člověk na takovou právci vůbec hodí. Ne každý je schopný pracovat v kavárně, kde musí několik hodin lítat od kuchyňky k zákazníkům a tak dále… I když je třeba někdo zručný a milý, nemusí to vydržet třikrát až čtyřikrát týdně. Někdy se něco samozřejmě projeví i později, ale to už je třeba spojené s výpadkem léků.

Zmínil jste, že duševně nemocné zaměstnáváte v klidnějších, dopoledních směnách. Má spolupráce s nimi ještě nějaká omezení?

Ta vyplývala spíš z jejich osobního přecenění. Chtěli víc směn nebo pracovat do večerních hodin. Jenže to pro ně bylo vyčerpávající – nestíhali brát léky, museli dlouho odpočívat, jedna pracovnice se k nám už nevrátila… Je potřeba to dobře odhadnout, neuspěchat, spíš brzdit, dbát na pravidelnost. Zkrátka dopolední směna třikrát týdně se nám zdá ideální. Myslím, že tím, že nejsme klasická kavárna nebo bar a  provoz tady není nijak šílený, že je to pro lidi s duševním onemocním vhodná práce.

A obohacuje vás nějak spolupráce s nimi?

Je to pro nás dobrá vizitka a za ty dva roky, co jsem tu, jsem s těmi lidmi nezažil jedinou negativní zkušenost. Bylo to s nimi sice trochu těžší, ale v práci se to nijak neprojevilo. A od zákazníků máme jen dobré ohlasy.

 

Foto: Vlado Kníž

Štěpán

Vypálené koťátko

 

Proč jste se rozhodli zaměstnávat lidi s duševní nemocí?

Bylo to pro nás výhodné, levnější. Pracovala u nás jedna slečna, přesnou její diagnózu nevím, protože Green Doors, které spolupráci zprostředkovává diagnózy nesděluje, ale od brigádnic, které s ní pracovaly, jsem se dozvěděl, že se jednalo o nějaký posttraumatický syndrom. Půl roku tu fungovala v rámci spolupráce s Green Doors a další půl rok zůstala už jen po dohodě s námi, celkem tedy zhruba rok. Byl jsem překvapený, že byla zvyklá na dril, zvládala i větší množství práce. Byl jsem mile překvapený.

Takže jste spolupráci s ní o půl rok prodloužil, protože jste s ní byl spokojený?

Ano. 

Měla ta spolupráce nějaká úskalí?

Na práci v baru byla trošku odtažitá, nebyla tak sociálně zdatná. Někteří zákazníci měli problém s tím, že nebyla vyloženě příjemná. Jindy se jednalo o řešení nestandardních situací. Ona byla totiž dost zásadová, takže ji někdy bylo těžké vysvětlit, že třeba když si zákazník stěžuje a je to neprávem, tak že za nás nemusí v tu chvíli bojovat. Dokud ale byla s někým v tandemu jako druhý barman, fungovalo to skvěle. Byla pracovitá, dělala věci navíc.

Máte pocit, že ji trénink v V. koloně na práci u vás připravil?

Nejdříve jsem se bál, že  je V. kolona nějaká kavárnička, kde mají jen automat, ale ta slečna byla v přípravě kávy dobře proškolená. Bylo vidět, že prošla kurzem u baristy. Měla zažitou kulturu kávy, měla k ní vztah, espresso od ní bylo skvělé a u většiny nápojů věděla, v čem jejich příprava spočívá, nemusel jsem jí vysvětlovat všechno od základu.

Plánujete, že ještě někoho přijmete?

Zůstávám té možnosti otevřený, nebyla to nijak špatná zkušenost.

A obohatila vás nějak? Změnila například váš pohled na duševní onemocnění?

Asi jsem si uvědomil rozdíl mezi duševním onemocněním a mentální retardací. Člověk má tendenci to zaměňovat. Někdy jsem ale nebyl schopen rozlišit, které projevy chování jsou způsobené nemocí a které třeba tím, že ta slečna vyrůstala v úplně jiném sociálním prostředí.

Doporučil byste takovou spolupráci dalším podnikatelům?

Určitě. I když si myslím, že tenhle model je lepší pro podniky s větším počtem zaměstnanců, kde člověku s duševní nemocí můžete přidělit specifičtější práci. U nás člověk musí být dost samostatný, je to pro něj komplikovanější.

 

Foto: Vlado Kníž