Zdeněk

personální manažer

CDV služby s. r. o.

 

Oslovil jste Green Doors ohledně spolupráce s duševně nemocnými vy, nebo to bylo obráceně?

Úplně na začátku si oni našli mě, protože když hlásíme volná místa na trh práce, vždycky uvádíme, že máme i místa vhodná pro osoby se zdravotním postižením. Ta spolupráce je zkrátka oboustranná. Občas se ozvou oni, že mají vhodného kandidáta nebo kandidátku na nějaký druh práce, občas se ozvu já.

Jste úklidová firma, co konkrétně děláte?

Uklízíme hlavně kanceláře a podobné prostory. Velikou zakázkou je pro nás úklid všech stanic metra. Nevýhodou pro klienty Green Doors je ale to, že naprostá většina směn jsou noční a ještě k tomu desetihodinové směny, což je pro ně komplikované. Venkovních úklidů jako je zametání chodníku a podobně je bohužel strašně málo.

Jaké místo je tedy vhodné pro člověka s duševním onemocněním, jak ho vybíráte?

Musíme zjistit jaké má ten člověk představy a skloubit je s našimi možnostmi. Záleží, jak vysokou zátěž snese. Někdy jsou problematické i ranní směny, to kvůli medikaci, někdy se uklízí třeba od šesti ráno… Ideální jsou většinou úklidy v běžnou denní dobu.  Vhodné jsou třeba denní úklidy metra, ty probíhají od osmi ráno do šesti večer vždy dva dny za sebou, a dva dny je volno. Někteří z nich ale mají třeba i omezení od doktora, mohou pracovat například jen šest hodin v kuse. Snažíme se to řešit.

Proč jste se vlastně rozhodli zaměstnávat duševně nemocné? Přináší vám to něco jako firmě?

No, popravdě nám to nepřináší mnoho finančních výhod. Máme sice daňové úlevy, ale nejsou to vysoké částky. Vzniklo to z mé iniciativy před lety, věděl jsem, že tito lidé jsou znevýhodněni na  trhu práce, tak se snažím jim tu práci nabídnout. Ovlivnila mě v tom hlavně moje máma, která dělala učitelku ve zvláštní škole a později ředitelku ústavu pro sluchově postižené. V součané době zaměstnáváme lidi s různými hendikepy – duševně nemocné, fyzicky hendikepované, mentálně postižené nebo i lidi po výkonu trestu, kteří mají hendikep při hledání práce. A my vzhledem k tomu v čem podnikáme máme větší šanci jim tu práci nabídnout než například někde v průmyslu. A ti lidé jsou za práci vděčni. A zaměstnavatelé jsou s nimi spokojení.

Máte také nějaké zkušební dobu?

Většina těch lidí dostala hlavní pracovní poměr, kde je klasická zkušební doba tři měsíce. Ale odchodů ve zkušební době je strašně málo.

Má zaměstnávání duševně nemocných nějaká úskalí?

Jediným úskalím toho celého je stav trhu práce. Rád bych měl pro duševně nemocné více nabídek. No, a pak je administrativně složitější je zaměstnávat a chce to taky individuální přístup. Přes to všechno ale spolupráci s nimi doporučuju.

Foto: Vlado Kníž

Miroslav

Divadelní bar Dobeška

Lidi s duševním onemocněním jste zaměstnával už v kavárně Marthon, teď s nimi máte zkušenosti z baru Dobeška. Má to nějaká úskalí?

Pro mně ne. O duševní nemoci a o tom, co život s ní obnáší, se zajímám od doby, kdy jsem v sedmdesátých letech bojoval o modrou knížku. Zdálo se mi proto úplně přirozené, že ty lidi jsou jiní, a že by bylo dobré jim pomoct. V kavárně Marathon jsem měl vedoucího, který si kdysi zřizoval kavárnu a už v projektu počítal s tím, že bude zaměstnávat duševně nemocné. Tehdy se to ještě nepovedlo, ale v Marathonu k tomu byly ideální podmínky – ta kavárna sídlí přímo v budově teologický fakulty, kde je jedním z oborů sociální práce, takže studenti, kteří k nám chodili, to brali naprosto normálně. 

A co tady v baru Dobeška? Kolik lidí přes Green Doors už jste zaměstnal?

Tady jich moc nebylo, asi tak tři.

Je práce s nimi nějak specifická?

Samozřejmě, třeba je nesmíte vyvést z rovnováhy, nemají rádi nečekané věci, mají svoje pravidla. Já přitom kavárnu vedu spíš takovým chaotickým způsobem, což na ně ne vždycky působilo dobře. Jednou jsem si třeba odběhl na půl hodiny a nechal jsem tam zaměstnance z Green Doors samotného. Úplně jsem přitom zapomněl, že mají zrovna přivézt zboží. Když jsem se vrátil, zmateně pobíhal po kavárně a snažil se tu situaci vyřešit. Jenže to bylo nad jeho síly. Neměl ode mě žádné instrukce, vystavil jsem ho zátěži, na jakou nebyl zvyklý. Mrzelo mě to, protože to byl inteligentní vysokoškolák a hodně snažil, jen nebyl moc komunikativní. A práce na baru je až taková sociální činnost, člověk tu musí hosty vyslechnout. Ne každý je tak empatický a zároveň extrovert, aby to zvládal.

Problém taky někdy nastává ve chvílích, kdy si host chtěl objednat něco, co vyžadovala jistou kreativitu, nebo cokoliv se vymykalo zavedeným pravidlům. Například, když někdo chtěl pivo desítku do půllitru na dvanáctku…Někdy taková blbost může duševně nemocného člověka vykolejit. Většina z nich proto musí fungovat v tandemu nebo pracovat ve směnách, kdy není velký provoz. Většinou každý z nich vyžaduje nějaká specifika, osobní přístup, který se odvíjí od jeho konkrétní povahy a charakterových rysů…

V jakých firmách, prostředí, pracovních komunitách je tedy vhodnější zaměstnávat lidi s duševním onemocněním?

Jak už jsem říkal, s každým člověkem je to jiné. Když je někdo extrovert, cítí se za barem jako doma a komunikuje s lidmi jako kdyby žádnou psychickou poruchu neměl. Introvert se ale stáhne do sebe a i když hosta obslouží, nepůsobí to dobře. Pro introvertnější typy je proto asi lepší pracovat ve větších týmech, ve větším prostoru.

 

Zaměstnal jste někoho i po půl roce, kdy na jeho plat už nepřispívalo Green Doors?

Ano, ty, kteří se osvědčili na tolik, že zvládali samostatné směny.

 

Foto: Vlado Kníž

Lucie

Kokoza

Kolik lidí z Green Doors teď v Kokoze zaměstnáváte?

Čtyři lidi máme na tréninkových místech, což znamená, že od nich neočekáváme stoprocentní pracovní výkon. Soustředíme se spíš na včasné příchody do práce a podobně. Jedná se o lidi se zkušeností se schizofrenií, někteří z nich mají chroničtější verzi, většina pobírá invalidní důchod a je to pro ně způsob, jak si přivydělat a zároveň být aktivní. A pak je tu u nás jedna slečna se schizoaktivní poruchou, což není tak závažné onemocnění jako schizofrenie, projevuje se spíš ojedinělými problémy např. v komunikaci.

Já jsem s duševně nemocnými pracovala už dříve jako příjmový pracovník ve Fokusu a v Boně (organizace zaměřující se na práci s lidmi s duševním onemocněním; pozn. red), jako asistentka chráněného bydlení. Neměla jsem sice na starosti přímo pracovní rehabilitace, ale bylo to součástí mé práce – měla jsem na starosti první kontakt s klienty a s jejich rodinami.

A proč se Kokoza rozhodla zaměstnávat duševně nemocné?

Mám k té problematice blízko, vždycky říkám, že mě baví blázniví lidi a můj bratr má duševní onemocnění, takže je to zčásti i osobní. Vím, co od duševně nemocných lidí čekat, vím, jaké jsou jejich slabé a silné stránky, baví mě… Ty těžkosti bývají často v komunikaci. Člověk si musí dávat například pozor na specifický humor, kterému někteří z těch lidí nerozumí, nebo na ironii. Velkým problémem jsou například pozdní příchody. To se řeší tak, že se za prvé ten problém pojmenuje, tedy z jakého důvodu ten dotyčný chodí pozdě. Máme pravidla, která se domluví na začátku a která, když se poruší, plynou z nich nějaké sankce. Například tři pozdní příchody bez omluvy mohou vést k ukončení služby. Pokud se identifikuje pozdní příchod jako problematický návyk, který je třeba zlepšit, tak se potom vytváří rehabilitační plán, aby se to zlepšilo a ten člověk dokázal přijít včas. Samozřejmě se zjišťuje, proč ten člověk nechodí včas, co za tím je…

Jaká jsou tedy úskalí zaměstnávání duševně nemocných?

Úplně prakticky? Pozdní příchody, neočekávané výpadky z práce. Když dělají, co jim sedí,  jsou to super zaměstnanci, ale je třeba počítat s tím, že někdy nepřijdou do práce, protože to prostě nejde. Anebo nečekaně spadnout do nemoci. Ale dá se tomu předcházet v rámci nastavení podmínek a individuálního přístupu.

A co pozitiva? 

To se nedá paušálně říct, protože každý je jiný. Nepřijímáte primárně člověka s duševní nemocí, ale člověka se specifickými kvalitami – někdo je vtipný, někdo tichý, někdo dokáže rychle zamakat, někdo má specifikum, které baví ostatní v týmu…

Co byste tedy v tomhle ohledu doporučila potencionálním zaměstnavatelům?

Je dobré, když člověk získá zkušenost a zboří v sobě tu mentální bariéru. Jednou zjistí, že to funguje s jednou konkrétní pozicí a pak už se nebojí zaměstnávat dál. Stačí, když je tolerantní k občasným nestandardním projevům a vyjde trochu vstříc při ladění náplně práce a pracovní doby…blázníme občas přece všichni ne?

 

Foto: Vlado Kníž

Richard

Pekárna Kabát

 

Kolik lidí z Green Doors jste již zaměstnali?

Pod dohledem Green Doors, tedy první půl rok PRACOVNÍ REHABILITACE?, jsme zaměstnali asi 15 lidí. Přímo pod naše vedení jich pak přešlo asi pět. Někteří u nás pořád pracují, jiní pak už vydrželi jen krátce, ale vždycky to bylo spíš na nich, bylo to jejich rozhodnutí.

Jaká úskalí pro vás má spolupráce s duševně nemocným člověkem?

Musíme k nim přistupovat naprosto individuálně, jinak by se nám nepovedlo je zaměstnat. Pokud ale zaměstnáváme 200 zaměstnanců, měli bychom měli k nějakému procentu zaměstnanců zachovat individuální přístup, abychom společnosti něco vrátili. Jsou to věci, které se můžou stát každému… Těm lidem je mezi dvaceti a čtyřiceti lety a během vteřiny se jim změnil život. Měli by dostat šanci vrátit se zpátky.

A má taková spolupráce nějaký přínos i pro vás?

Pro náš tým to má určitě přínos, protože naši zaměstnanci vidí, že nejsme továrna typu coca-cola, že jsme schopni zachovat k lidem osobní, individuální přístup. Pro manažery i zaměstnance je to samozřejmě zpočátku těžší, ale když pochopí, že nejde o to zaměstnat deset procent, ale třeba jen pět šest lidí, kteří odvedou svojí práci, tak proč by u nás nemohl být zaměstnaní?

Znamená to, že zaměstnávat duševně nemocné je snadnější pro větší firmy?

To si nemyslím, jde o typ firmy a typ produktu, který prodává. Například já můžu v pekárně zaměstnat čtyři až šest lidí, aby to firmu nezatěžovalo systémově ani finančně. A zároveň to motivuje ostatní zaměstnance – uvědomí si, že se namají tak špatně, jsou zdraví, nemusejí do sebe cpát prášky.

 

Foto: Vlado Kníž