Johan

Již dlouho pracujete v oblasti péče o lidi se schizofrenií. 

30 let.

Co si myslíte, že je u nás (v ČR) největším problémem v této oblasti?
Předsudky, respektive dogmatické vidění situace těchto lidí (osob s psychosociální situací nazývanou schizofrenie), hlavně ze strany odborné veřejnosti a z toho vyplývající způsob pomoci a podpory. Pro většinu lidí z této skupiny je jako “pomoc” v podstatě k dispozici jen hospitalizace ve velkých psychiatrických azylových zařízeních nazývaných psychiatrické léčebny, či nyní psychiatrické nemocnice. Což jsou typické “total institutions” dle Govmannovi definice.

Jak probíhá péče o lidi se schizofrenií v zahraničí? V čem vidíte největší rozdíly oproti nám?
Zahraničí není jedno. Ale obecně: v nerozvinutých zemích psychiatrie jako obor mnoho neexistuje (někdy 1 psychiatr na 500 000 obyvatel) a péče je pak více integrována do primární péče, pokud  je vůbec nějaká formalizovaná péče. V takovýchto societách pak může být “schizofrenie” vnímána jako zvláštnost, spíše než jako nemoc. “Nemocní” zůstávají součástí rodiny a mohou být více integrováni do běžného života. Ale také se může stát, že jsou velmi týráni a zneužíváni vlastní rodinou či komunitou kde žijí. V zemích, kde v 19. století vznikal systém azylových zařízení (psychiatrické léčebny), ale byly v druhé polovině 20. století pod totalitním režimem (sovětský blok),  je to více méně jaké u nás. Snad nejpokročileji v reformě je Estonsko, jinak se nic moc v těchto zemích v oblasti péče o duševně nemocné neděje. V zemích s kontinuální demokracií (tzv. západních) se povětšinou velké ústavy nahrazují flexibilní péčí v komunitě a komunitou. Pokud je potřeba “akutní péče”, tak je poskytována spíše ve všeobecných nemocnicích (psychiatrická oddělení) či v různých alternativách, jako jsou “pěstounské rodiny” Soteria projekt atd. Ale zdaleka to neplatí všude. Moderní je v těchto zemích používat termín “recovery”, tedy opuštění čistě medicínského, či rehabilitačního modelu. Je to snaha o co největší otevřenost k procesu “úzdravy”.  Sociální úzdrava nemusí nutně znamenat “absenci symptomů”, tedy dost jiný koncept než úzdrava v medicínském konceptu. Někdy je to myšleno vážně a v systému realizováno, někdy je to jenom přepisování názvů.

V čem bychom se měli (mohli) inspirovat v zahraničí?
Jak  reformu nedělat i jak jí dělat. Při změně systému péče je mnoho rizik. Zavření starých služeb bez vytvoření nových. Nové služby neslouží těm nejpotřebnějším, z nich se pak mohou státi bezdomovci. Nové služby jsou jen o změně místa a ne přístupu. Místo kompletní změny se provede takzvaná “humanizace” služeb stávajících, za mnoho peněz se dosáhne zlepšení ubytovacích podmínek, ale míra vyčleněnosti a úroveň kvality života klientů se nezmění atd. Ale pokud se poučíme z procesů deinstitucionalizace v zemích, kde začala již před cca 50 lety, dá se rizikům předejít. Poučit se můžeme i v tom, že nemusíme objevovat kolo, procházet různými fázemi, ale rovnou budovat systém, ke kterému se ve jmenovaných zemích dostávají nyní, tedy systém podporující maximální inkluzi (přeskočit domy na půl cesty, rehabilitační systémy atd.) – služby šité na míru, služby za klientem, ne klient za službou, “housing firts” atd.

Co vnímáte ve své práci s klienty a pacienty se schizofrenií jako úspěch?
Když onen klient, s kterým po nějakou dobu jdu paralelně jeho cestou, najde možnost, jak být “kongruentní” se svým osudem, respektive nějak najde sám sebe, usadí se v sobě. Také by se dalo říct, že začne být za sebe plně odpovědný, ale to už zavání moralizováním.

 

Lucie

Konzultantka podporovaného zaměstnání a příjmová terapeutka v o.s. Green Doors

Cílem její práce je pomoci klientům najít si zaměstnání, provádí je na cestě zpět do běžného života, pomáhá jim v praktických věcech, a je pro ně také velkou psychickou oporou. Zároveň je, dá se říci, „vstupním filtrem“ pro zájemce o práci v tréninkové kavárně V. kolona v Bohnicích.

Dříve pracovala s lidmi s mentálním postižením, ale před lety si jí vysloveně našla nabídka z Green Doors. Nikdy ji nenapadlo dělat něco jiného než sociální práci, která ji naplňuje, přináší stále něco nového, ale je také velmi náročná. Tráví mnoho času s lidmi, možná i proto se ve svém volném čase ráda toulá venku v přírodě, kde cítí volnost, prostor, klid, a může být sama se sebou. Relax je pro ni také sport, jízda na kole, běhání, práce na zahradě i četba knížek.

Při své praxi se setkala se spousty klientů, podle ní jsou všichni vyjímeční, každý něčím jiným, a velmi je obdivuje za to, jak válčí se svým osudem.

Nafotil: Jan Kokeš

Text napsala: Michaela Streitová

Honza

Pracovní terapeut v tréninkové kavárně Café Na půl cesty

K práci terapeuta se dostal úplnou náhodou přes inzerát na internetu, když se vrátil po pár letech z Velké Británie. Je pro něj důležité, aby práce, kterou dělá, měla nějaký smysl. Proto si vybral práci v sociální sféře, kde může dělat něco, s čím je spokojený a co stojí za to.

Do té doby se o téma duševního zdraví nijak zvlášť nezajímal, o to intenzivnější bylo procitnutí, které nastalo, když se s nemocnými seznámil. Od toho okamžiku se ve svém okolí snaží změnit mylné představy o tom, co pojmy blázen a duševní zdraví znamenají, že duševní onemocnění není postižení, ale nemoc, jako každá jiná.

Jako pracovní terapeut se v tréninkové kavárně věnuje lidem, kteří mají s duševním onemocněním přímou zkušenost. Tráví s nimi směny v kavárně, kde trénují praktické dovednosti. Zároveň je provází pracovní rehabilitací, zabývá se s nimi potížemi, které návrat do běžného života po hospitalizaci a průběhu onemocnění přináší.

Klientům se věnuje také individuálně jako patron. Na společných schůzkách mapují situaci, řeší, na co rehabilitační proces zaměřit, plánují cíle a postupy tak, aby se klientovi podařily uskutečnit životní změny, které si stanovil.

Říká, že práce v této profesi je hodně náročná, ale sama o sobě dokáže nabít a naplnit.

Za relaxací a odpočinkem nemusí chodit daleko. Café Na půl cesty se po setmění promění v místo, ve kterém si milovník koncertů přijde na své. Baví ho hudba, která se v kavárně hraje, že je multikulturní a nebojí se žádného žánru.

Nafotil: Jan Kokeš

Text napsala: Michaela Streitová

Mirka

Ředitelka občanského sdružení Green  Doors

Řídí, organizuje, shání finance a snaží se, aby byli zaměstnanci i klienti spokojeni.

Vystudovala sociální práci a poté se věnovala dění v psychiatrii po organizační stránce, která zahrnovala reorganizaci, výzkumy, vzdělávání, snahy o změnu koncepce psychiatrie. Hodně cestovala a měla možnost vidět, jak vypadá kvalitní, ale i nedostatečná péče o psychicky nemocné.

Nakonec došla k tomu, že změnit systém je těžší než změnit osud jednoho člověka a začala v roce 2005 pracovat v Green Doors na pozici metodika.

Poznala zblízka nemoc, jaké to je bojovat se schizofrenií. Má spoustu pozitivních dojmů z toho, co se povedlo.  Z toho, že mnohým klientům pomohli najít práci, že zažívají šťastné chvíle, a oceňují respektující přístup ze strany Green Doors.

Těší ji, že mají dobrý kolektiv, kolegové odvádějí výbornou práci a práce je baví.

Jejím duševním relaxem jsou přátelé, rodina, cestování. Má moc ráda kavárny, a protože Green Doors tréninkové kavárny provozují, stal se z ní tak trochu kavárenský znalec a pozorovatel. Je pro ni důležité pěkné prostředí, atmosféra a zážitek z dobrého jídla.

Nafotil: Jan Kokeš

Text napsala: Michaela Streitová