Tomáš

Nafotil: Pavel Hroch

Text napsal: Robin Král

Už od septimy na střední jsem hodně chtěl lítat. Dělal jsem pak přijímačky na leteckou školu. Možná jsem na ni nebyl v tý době úplně zralej. Máma mě v tom podporovala, protože to byl můj sen, ale táta byl hodně proti. Je to dost prestižní obor a musíš se tam fakt hodně snažit, já jsem se spíš flákal. Začalo se na mě všechno sypat. Sráželo mě taky, jak byli ostatní piloti oproti mně nadupaný, a doma pak hlavně to napětí s tátou. Ve výsledku jsem toho do školy moc nedělal. Hádal jsem se s rodičema, začal jsem vést trochu noční život. Zajímal jsem se o auta a našel si okolo nich nový kamarády.
Odstěhoval jsem se od rodičů ke kamarádům, od kamarádů pak na ubytovnu. Tam už jsem se nedokázal učit vůbec. Ve škole, místo abych dával pozor na fakta, psal jsem si spíš to, co bylo mezi řádky. Máloco si pamatuju přesně, zažíval jsem ve škole i jinde různý podivný stavy a říkal jsem hrozný věci, hlavně doma rodičům. To mě dodneška moc mrzí, protože jsou to mí nejbližší lidi na celým světě.
Táta má něco z těch věcí, co jsem říkal, nahraný. Bylo to, jako by mě posedl zlej démon. Už předtím, vždycky když jsem přišel k rodičům, pozorovali, že nestíhám, co mi říkají. Neustále jsem řešil spoustu nesmyslnejch drobností, bylo to takový mravenčí uvažování. Zahltil jsem se činnostma, pořádně jsem nedělal nic. Chyběla mi energie ke změně.
Jednou mě v autě zastavili policajti, protože jsem sledoval hasiče. Zeptali se mě, co to dělám a já jim odpověděl, že hledám, čím bych byl. Jindy se mi stalo něco podobnýho, taky mě zastavili policajti a říkali, že jsem pod vlivem nějakejch látek, jenže mi udělali testy a vůbec nic nenašli.
Školu jsem nedodělal, měl jsem pak různý menší práce, chvíli taky na letišti. Na jedný brigádě jsem se seznámil s chlápkem ze zahrádkářský kolonie a v létě jsem pak bydlel u něj na pozemku. Rodiče se báli, co se mnou bude přes zimu. Pohádali jsme se. Najednou táta rozbil sklo dveří, když mi vytrhával z ruky mobil. Něco se stalo. Zavolali záchranku. Potom jsem byl asi měsíc a půl v Bohnicích.
Medikamenty mi pomohly urovnat si myšlenky. Na vánoce jsem byl pár týdnů doma a potom jsem nějakou dobu chodil do Bohnic na denní stacionář. Přes dva a půl roku jsem pak pracoval jako klient u Green Doors v kavárně. To bylo vlastně to, co mě „nakoplo“.
Dělám teď nanovo jinou vysokou a bydlím zas u rodičů. Zpětně mám ale pocit, že mě ta letecká škola spíš posílila. Už bych ani nechtěl bejt pilotem dopravního letadla, ale věci okolo lítání mě baví pořád. Moc rád vnímám prostor. Když už jsi jednou letěl s letadlem, fascinuje tě vnímání prostoru.

Irena

Ze života

Prší. Kapky deště stékají po oknech autobusu. Nebe brečí a já bych brečela s ním. Již nemám sílu stále utíkat. A oni jsou tu, jsou stále se mnou. Slyším je. Mluví o mně. Všichni tři: žena a dva muži. Ale proč mě stále sledují? Nic jsem přece neudělala. A oni chtějí, abych se k něčemu přiznala. K čemu? Ne, už to nevydržím…
Vzpomínám si dobře, jak to celé začalo. Byl začátek léta, krásné počasí, slunce pálilo. S dětmi jsme přijeli z báječného víkendu v jižních Čechách. Krásný, pohodový červen. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo zanedlouho dít.
Všechno odstartovala parta nudících se hostů místní zahradní restaurace. Povalovali se u venkovních stolečků a pobaveně sledovali, jak se unavená vracívám z práce domů. Později i přidávali nejapné poznámky. Poznámky svědčící o jejich malé fantazii a velké hlouposti. Poznámky na moji adresu.
Zprvu jsem jejich řeči nebrala vážně. Napití mluvkové, co já se s vámi budu bavit! Později mi ale začal být divný jejich stálý zájem o moji osobu. Ale neměla jsem odvahu, zeptat se jich, oč jim jde. Naopak, většinou jsem kolem nich jen proběhla a nedívala se napravo-nalevo. Cítila jsem úzkost. Ta jejich zloba byla cítit snad všude. Začala jsem se bát.
A v hlavě jely myšlenky na plné obrátky. Bylo to jasné. „Z něčeho mě obviňují. A já zjistím z čeho!“ Šla jsem k sousedům, do restaurace, snad mi někdo něco poví. Ale nepochodila jsem. Nikdo prý nic neví. „Však já na to přijdu! Každý útržek hovoru může něco znamenat, něco naznačit. Když si vše složím dohromady…Už to mám! Děti prý někomu rozbily hlavu kamenem! Nebo snad dokonce já? Něco jsem ukradla? Šlo o mladíky popíjející v hospodě pivo? Nebo snad o svatbu?“
Přemýšlela jsem znovu a znovu a zoufale se snažila dopátrat, o co tu jde. Ale oni mě dali sledovat! Sledovali mě na každém kroku. Už si o mě začali povídat i v metru a v tramvaji. Nedalo se to snést. A jak jsem měla při tom všem zvládat i péči o děti? Trápilo mě, že zároveň se mnou ničí i mé malé děti. Nikdo si s nimi nechtěl hrát. Proč? Kvůli té ostudě. Už o mě přece mluvili i v televizi a radiu. Zvláštní, šifrované zprávy, plné narážek, kterým všichni, až na mě, rozuměli. „Vždyť mám děti, smilujte se!“
Ne, oni pokračovali. Dali nám do bytu kamery. „Musím najít a odstranit!“. Oškrábala jsem celý strop a zdi, nikde nic. Z narážek v rozhovorech v práci jsem usoudila, že kamery a štěnice máme u oken. Okna se u nás zanedlouho jen blýskala čistotou. Prolezla jsem každý kousek, a nic.
Abych od věčného sledování uchránila svoji rodinu, začala jsem přespávat na půdě v malé staré věžičce. Místnůstku s okny na všechny strany jsem vybavila lampičkou a rádiem na starý gauč položila spací pytel. V poetické náladě přibyly na její stěny růže a květiny (po vzoru V.Neckáře v Šíleně smutné princezně). Tam bylo nyní mé útočiště.
Tehdy jsem začala své pronásledovatele slyšet. Hlasy se mnou byly ve dne v noci. Dali mi totiž vysílačku do zubu! Chtěla jsem se vysílačky zbavit, ale ani zubařka mi nemohla pomoci. Tvrdila, že se zubem nic není. Já to ale pochopila! Nesmí mi nic říci. Přišla by o práci, zničili by ji.
Měla jsem jedinou možnost jak uniknout – zemřít. Ale nechtěla jsem riskovat, že budu v případě neúspěchu označena jako sebevrah. Vymyslela jsem rafinovaný způsob. Vypiji 16 kafí. To se mnou musí seknout… Jenže mně nebylo ani špatně!

Uplynul rok a půl a já tu stále ještě navzdory všemu jsem. Ještě dýchám, ještě pracuji, starám se o děti. Ale oni neskončili, byli se mnou i na dovolené, oni žádnou nemají. Jsou tu se mnou i teď, v autobusu. Ale kdo z těch lidí tady by to mohl být? Snad ten pán s pleškou, co se na mě aktivně dívá? Ale ten hlas zní přece mladě. Snad ten mladík s dívkou v kožené bundě? Teď už se na mě dívají všichni! Co mám dělat, co mám dělat! Nejradši bych se vypařila.
Už už jdou na mě mdloby, ale vtom slyším Jeho hlas:“Neboj se, nikdo ti neublíží. Já vím, že jsi hodná.“ Vždy je na mě milý, má konejšivý hlas. To jeho kolega a kolegyně, (usoudila jsem, že jsou z BIS), jsou tvrdí a nesmlouvaví. Ale on…Jeho hlas mě rozechvívá. Snad mě má i rád. Tak krásně promlouvá.
Zasněně vystupuji z autobusu a kráčím do práce. Ale nemám na ni ani pomyšlení. Přemýšlím:“Jak asi vypadáš?“ A on je tu s mnou, mluví ke mně. Zapomínám na útrapy minulých měsíců. Jen když ke mně mluví On.

Přichází šéf, musím pracovat. Snažím se soustředit, ale myšlenky utíkají k Němu. Šéf určitě ví, jak On vypadá, vždyť na něj dělá narážky. A já vím, že za mnou chodí i do práce, a že i tam rozmístili své kamery. Je mi líto kolegyň, které to kvůli mně musí snášet. Samozřejmě vím, že mi nic nesmí říci, ale cítí, že mi fandí. Strašně mi to pomáhá.
Chystám se s bráškou na hory. On tam určitě pojede také. Mohli bychom se vidět. Těším se….
Na horách bylo krásně, chodili jsme po kopcích, ale Jeho jsem nepotkala. A přitom na Něj všichni dělali narážky. Proč se mi neukázal? Zklamaná, odjezd jsem obrečela.
Přesto, že za mnou dosud nepřišel, jsem se rozhodla:“ Podám žádost o rozvod!“ Možná, až budu volná, bude moci se mi ukázat. Manžel mě sice strašil, že tak přijdu o děti, ale tomu jsem nevěřila. Vždyť se o ně starám. A za ten komplot, který ne mě ušili, nemůžu.
Na konci prázdnin jsem ještě s manželem a dětmi jela na dovolenou na Moravu. Bylo nádherné počasí, dělali jsme výlety. Já jsem chodila vždy o kus napřed, abych mohla v klidu rozmlouvat se svým Hlasem. Ale nenechal se přemluvit, aby za mnou přišel. Trápilo mě to, chtěla jsem skončit se životem. Vzala jsem si prášky: První Diazepan, druhý – a při třetím se ozval můj Hlas:“Co to děláš? Ty musíš žít! Já si pro tebe přijdu. Vydrž!“

TOU DOBOU již bylo manželovi jasné, že se mnou není vše tak úplně v pořádku. Snažil se o tom přesvědčit i mě, ale já měla svou realitu, viděla jsem svět jinak. Mé zážitky byly opravdové, tak proč bych měla být nemocná…Nikdo mě nemohl dostat k lékaři. Nevěřila jsem nikomu, ba ani svým rodičům. („Nesměli mi říci pravdu.“). Jediným spojencem mi byl Hlas..
Manžel několikrát bez mého vědomí navštívil mého šéfa v zaměstnání. Radil se s ním o mně a o nemoci, zvané schizofrenie. To už mě i kolegyně v práci začaly přesvědčovat, že potřebuji léčení. Neměla jsem jim to za zlé („Musely spolupracovat, jinak by je zničili.“)
A manžel naštěstí nepolevoval. Byl i u závodní lékařky, získal kontakt na psychology a později i na psychiatra. Pod tlakem okolí jsem nakonec k doktorům začala docházet. I pro ně však byl těžký oříšek, přemluvit mě k léčbě. A psychiatr nechtěl pochopit, že miluji Hlas, že Ho potřebuji, nechci se Ho vzdát. Až teprve doktorovo ultimátum:“Buď mi ho příště přivedete, nebo se půjdete léčit!“, se mnou pohnulo. Ať jsem totiž Hlas přemlouvala sebedéle, neobjevil se, nepřišel.
Večer, před nástupem do léčebny, jsem stála doma u okna a přemlouvala Ho, vysvětlovala, že takhle nemůžu žít. A jestli mě má rád, může přeci za mnou přijít i tam, do léčebny.
A tak, jednoho podzimního dne, se pro mě otevřely dveře PCP v Praze- Bohnicích. Byly to dveře vedoucí zpátky do normálního života. Po téměř 2 letech zákeřné schizofrenie jsem mohla opět normálně žít a pracovat.
Díky lékům, lékařům, sestřičkám, statečným rodičům, kamarádkám, chápavému vedoucímu a vůbec všem hodným lidem, kteří mi v nemoci drželi palce. Můj největší dík ale patří mému manželovi. Bez něj by se Happy End nekonal.

Pavlína

Nafotil: Jan Rybář

Asistoval: Jan Kokeš

Jmenuji se Pavlína a nechci, abyste mě litovali.

Občas vídám divný věci, beru hnusný prášky, ale jinak jsem stejná jako vy. Žiju, sním a jdu dál. Tenhle příběh vyprávím, protože i vám se může stát.

Po deseti letech jsem se kvůli těmhle fotkám vrátila do Beřkovic. Honza, co to fotil, se bál – asi stokrát mi řekl, že kdyby mi ze vzpomínek bylo blbě, okamžitě zdrháme. Smála jsem se tomu. Jsem úplně normální holka – jen někdy vídám ty divný věci a slyším hlasy.

Jasně, vzpomínky se mi u toho zámečku s blázincem vrátily. Třeba na ostrý nehty sestřiček, které se mě na příjmu snažily udržet. Byla jsem prý agresivní. Zavřeli mě tam na týden, dostala jsem spoustu prášků. To mi bylo asi šestnáct. Ve dvaceti jsem absolvovala osm elektrošoků.

Nevím přesně, co se to stalo. Chodila jsem na hotelovku, hrála závodně softball. Pak se to všechno nějak začalo dít. Různý ty velký červený oči, ty strašný hlasy. Ve škole se mi smáli, ale já to vše fakt viděla a slyšela. Jednou jsem před nima utekla za mámou do práce, v zimě, ve dvě ráno, jen v bačkorách. Máma v tý době pracovala v hospodě, která se jmenovala U vraha. To mi bylo těch šestnáct.

Nemoc mi vzala mýho kluka, to mě štve dodnes. Znali jsem se ještě z doby před tím vším, pak prostě zmizel. Dva roky jsem tehdy skoro nevycházela z domu u nás na Kladně. Pořád jsem jen uklízela.

Nemoc mi vzala sama sebe, teď už s tím umím žít. A sním o tom, že se vyléčím.

Pracuju teď v restauraci Mlsná kavka a je mi dobře. Našla jsem sama sebe, už vím, kdo jsem. Jsem sebevědomá normální holka, ale to už jste si snad všimli. Hlasy už slýchám mnohem míň. Už nejsou tolik zlé, někdy i vtipkují. To je, říkala paní doktorka, dobré znamení, když ty hlasy vtipkují.

Jeden francouzský doktor prý teď zjistil, že se můžu úplně vyléčit. Být bez těch prášků a injekcí. Mít normální práci. Normálně žít. Nic neslyšet.

Nelitujte mě. Jen mi možná držte palce.

 

 

David

Nafotil: Pavel Hroch

Text napsal: Robin Král

Zažil jsem divoký mládí, jako spousta lidí. Hodně lidí je v dospívání vrženejch do víru „drsňáctví“, u mě to bylo tak od čtrnácti. Byly v tom taky drogy, alkohol. Omylem jsem nabral prsty tohle divný kouzlo. Doteď za to sklízim ovoce, o který moc nestojim. Teď už nejsem na ničem závislej. Před pár lety jsem měl poslední pivo. Od tý doby už to nepotřebuju, občas si jedno dám, ale už nejsem závislej. Mohl bych vyprávět víc o svým mládí, ale od první ataky mám všechno, co bylo před tím, jen jako film. A když se na to dívám jako na film, tak tam cejtim jenom bolest. Do těch dvaadvaceti bolest a od dvaadvaceti psychotický šílenství.

Těsně před první atakou jsem byl nějakou dobu na farmě Hari-krišna. Ta sekta pro mě vlastně byla spouštěč, měl jsem k těmhle věcem náklonnost. Ani dneska nejsem proti těmhle skupinám nijak zaujatej, ale přece jenom si víc vážim života takovýho, jakej je. Když jste v podobný skupině, něco vás k tomu vede. Každopádně, když člověk neodchází, je to asi proto, že je drženej strachem. Je drženej právě strachem z toho, že si nejde za svým. A ten strach mě dohnal. Bylo to jako takovej soud sám nad sebou. Žiješ, říkáš si: Takhle ne. A najednou cejtíš, žes byl vyslyšenej – že už takhle nemusíš, protože nemůžeš. Má to vlastně dvě strany, je to hrozný když tě strach dostihne, ale najednou už jsi vyrovnanej, protože víš, že nic nezměníš. Narazíš na dno. V tý chorobě je to přijetí východiskem.

Ta první ataka, bylo to jako probudit se ze sna, jako když přijdeš o všechny psychický funkce. Někdo jinej za tebe mluví, někdo jinej za tebe koná. Najednou na sebe koukáš jenom jako z dálky a nemůžeš to ovlivnit. Jediná cesta, kterou jsem pro sebe viděl (a doktoři mi to pak i dost potvrdili) bylo dál žít a dělat, že je všechno jak má bejt. Nějak to šlo, našel jsem si skvělou ženskou, žil jsem. Jenže další průběh byl, že jsem přestával spát. To se stupňovalo, takový mučeníčko, jako když mučej vězně někde na dálnym východě. Nespavost! Pak člověk psychiatra vyhledá. Přesně si to všechno nepamatuju, dost mi to mizí. Ztrácím paměť, to k tomu ostatně taky patří. Nejdřív jsem byl na lécích, který byly fakt strašný. Později jsem narazil na jednoho doktora, kterej mi radil abych si hledal to, co sám pro sebe můžu dělat. To dělám. Modlím se, chodím do lesa, do školy. Jsem sice dost sám, ale vlastně prožívám mír duše.

Měl jsem jednou sen, že jdu lesem a zjišťuju, že krajinu poznávám, vrací se mi vědomí, že ta místa znám. Tam mě držela za ruku víla, malá dívka. Bylo to v době, kdy mi moje doktorka řekla: „Já vás nemůžu držet za ruku.“ To bylo přesně to, co mi scházelo – abych v tom nebyl sám. Když jsem přišel do Café na půl cesty, našel jsem tu přesně tohle. Bylo to strašně krásný období. Začal jsem tu potkávat lidi, co jsou na tom stejně jako já. To byla veliká úleva když člověk bloudí v hlubinách a myslí, že je na všecko sám. V Café na půl cesty je určitej genius loci, jeden kamarád to popsal hláškou: „Přijde doba, kdy chorobný zavřou zdravý lidi do blázince.“ Jasně, občas tu musíš od lidí vystát drsný připomínky, ale je to vstup do života, komunikuješ s lidma. Je fakt, že jsem tady zároveň začal pociťovat, že jsme tu my a je tu společnost, která nás milostivě přijímá. Je to cejch. Tohle vyčleňování je možná taková obrana „normálního člověka“, říká si, že když bude pyšnej, že se nenakazil, nenakazí se. Každej totiž moc dobře ví, co by se stalo, kdyby zešílel. Je to obrana nepřipouštěním si, vytěsňováním. Vždyť něco podobnýho funguje i pro nás samotný.

Další věc, kterou už delší dobu dělám, je, že s lidma, co jsou na tom podobně, hrajeme divadlo. Když jsme se dali dohromady, mělo to bezvadnej efekt. Vzrostlo v nás vědomí, že jsme sami schopni něco dávat. Vymanili jsme se na chvíli z psychiatrie, léčba v tu chvíli nebyla náš jedinej životní osud. Osobně bych všem doporučil, aby zakládali takovýhle svépomocný spolky, taky všem psychiatrům, aby je v tom podporovali a pomáhali s tím. V tom našem divadle jsme improvizovali představení, fakt jsme se hodně nasmáli. Bylo to divadlo o tom, že jsme sami sebou. Že jsme šílený s sebou neslo to, že to skřípalo, ale vytvořili jsme situace, který běžnej člověk nepocítí. Děláme to dodnes. Spousta lidí, co taky hráli s náma je už po smrti. Ve snu mi někdo říkal, že o tomhle nemám mluvit, ale já chci. Chci, aby ostatní viděli, jak je to hrozný, a hlavně chci těm lidem aspoň takhle vzdát úctu, památku.

Kdybych si mohl vybrat, určitě bych šel v mládí jinou cestou, vlastně taky nevím, jestli bych šel na psychiatrii. Léky mi znemožnily spoustu věcí, ale vrátili mi klidnej spánek. Působěj tak, že ti mozkovna pracuje tak na padesát procent, máš pokoj od spousty věcí, ale na druhou stranu vůbec nefunguješ. Hrozný je taky to nálepkování nemocí, někdy tě zahrne a neptá se tě, jestli to takhle opravdu máš. Třeba s paranoiou, já začal být paranoidní, až když jsem zjistil, co to je, a že lidi okolo mě to maj.

Jednou v rámci toho našeho divadla měl jeden člověk přednášku, jmenovala se Andělé a démoni a bylo to o tom, jak podstoupil exorcismus. Později ho to ale ještě dostihlo a musel se s tím srovnat i jinak. Každej se se svýma démonama musí vypořádat sám. Byl jsem na svatejch místech, ale stejně mě to vrací na psychiatrii, stejně mě má bůh ve svejch rukou. Když se někdy modlím, tak za psychiatry, aby nám mohli pomoct a pak za lidi, co jsou na tom ještě hůř než my. Myslím taky, že jsou věci jako léčba přáteli, léčba láskou.