Sandra

Ráda bych předeslala, že tohle není jen o mě. I když mnou to asi celé před třemi lety začalo. Mám hraniční poruchu osobnosti, stejně, jako mé tři kolegyně a kamarádky Alenka, Bára a Peťula, se kterými jsme se rozhodly udělat KROK. Všechny jsme zažily odvrácenou stranu této poruchy, některé z nás dohnala až na samé dno. Zároveň jsme ale všechny čtyři také zjistily, že pokud člověk hodně chce, dokáže se z okovů nemoci pomalu vymanit a žít skvělý život. Věříme v zotavení a věříme v sílu sebereflexe a odhodlání a také víme, jak moc jsou důležití lidé kolem nás, ať už tím myslíme rodinu nebo přátele. A proto jsme založily spolek Nejsem psychopat, z. s., který pomáhá lidem pochopit náš svět, svět HPO. Věnujeme se poradenství, osvětě a destigmatizaci. Naším dalším krokem, který chceme realizovat jsou kreativní dílny pro „hraničáře“ a jejich blízké.

Z vlastní zkušenosti vím, že umění a tvorba léčí. Věnuji se převážně fotografii, a kreativní myšlení celkově mě v životě posouvá dál. Mám kolem sebe spoustu tvůrčích bytostí, které zastávají stejný názor, a tak mě napadlo propojit náš spolek s výtvarným atelierem.  Lidé budou moci společně tvořit a trávit čas v rámci workshopů klasické fotografie, ilustrace a komiksu, budou si moci vyzkoušet pracovat s kůží, vyrobit si třeba opasek, nebo se naučí, jak pracovat se slovy při literární dílně.

Díky projektu Udělej krok tak budeme moci získat prostředky na rozjezd těchto dílen a rozšířit naše možnosti, jak pomáhat lidem s HPO a jejich blízkým. Na ty by se také nemělo zapomínat – jsou totiž pro náš svět nesmírně důležití a s jejich pomocí zvládneme mnohem více, než když bychom na nemoc byli sami. Často s námi trpí a mají právo pochopit proč. Myslíme si, že potkávat se při výtvarných dílnách je tedy smysluplné po všech stránkách. Účastníci se dozví něco o životě s HPO, mohou se podělit o „tipy“ a triky, které pomáhají ostatním nebo si jen tak nezávazně poklábosit… a ještě k tomu se něco nového naučí a odnesou si pak plody společné práce.

 

 

Teď něco málo o mne a hraniční poruše osobnosti:

Už jako dítě jsem tušila, že je něco “ jinak“. Říkali tomu přecitlivělost. Doma mě nazývali mile „cíťo“. Nikam jsem nezapadala a nálady se mi střídali rychlostí světla. Stejně tak city k ostatním. Bezdůvodné záchvaty pláče střídal vztek. Může dítě cítit beznaděj? Ano může! Podotýkám, že mám skvělou rodinu. Rodiče i prarodiče mě zahrnovali láskou, netrpěli jsme nedostatkem, měla jsem kamarády. Přesto jsem často cítila prázdno. A to prázdno rostlo.

V pubertě přicházely i myšlenky na sebevraždu. Úlevu jsem hledala v alkoholu a sebepoškozování. Proč ale? Proč všechna ta bolest? Mluvit jsem se o tom styděla. Přesto jsem se jednou dokázala svěřit mámě. Našla jsem u ní pochopení a oporu. I tak trvalo až do mých 23 let, než jsem se odhodlala situaci řešit s odborníky. Nevím, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. A nevím, jak to má rodina a mí přátelé mohli vydržet se mnou. Informace že jde o emočně nestabilní poruchu osobnosti hraničního typu mi měla dát odpovědi na moje otázky, ale tak se nestalo. Odpovědi nepřicházely, protože v ČR není moc valná informovanost. Trvalo mi ještě pár let, než jsem se přestala litovat, utápět se v depresích a alkoholu a pochopila jsem, že úlevu mi přinese hlavně změna přístupu k sobě samé a pochopení blízkých. Začala jsem na sobě pracovat. Chodit do práce, na terapii, tvořit, budovat vztah a více komunikovat a sdílet svoje pocity. Taky jsem se začala pídit po ostatních lidech se zkušeností s HPO. A tak jsem potkala holky. A zjistila, jaké o nás hraničářích kolují fámy. A že dokonce ani odborníci nevěří v zotavení. A rozhodly jsme se spolu pomáhat šířit osvětu, pochopit náš svět a dokázat, že zotavení je možné.

 

Vladimír

Byl jsem normální zdravej kluk, který do 20 let svého života nevěděl skoro nic negativního o životě. Rodiče mě tak nějak chránili a s odstupem času musím říci, že mě dobře vychovali. Vše plynulo tak nějak samo, automaticky se mi dařilo.  Ve studiu na střední škole, jsem byl jako jeden z nejlepších studentů ve třídě. Zkoušku dospělosti jsem na střední škole zvládl také. Měl jsem velkou motivaci, podařilo se mi udělat přijímačky na dvě vysoké školy, na architektury v Praze a v Liberci. Na talentové zkoušky jsem se připravoval dlouhodobě na střední škole. Chodil jsem do zájmových kroužků kresba – malba a bavilo mě sportovat.

Nakonec jsem se rozhodl pro Prahu, chtěl jsem do víru velkého světa a v roce 1999 jsem v říjnu nastoupil k zápisu a do prvního semestru. Prvních čtyři semestry mě studium vyloženě bavilo, byli tam předměty, které hodně souvisely s kresbou, malbou, uměním, rýsování a vizualizováním ve specializovaných programech. Samozřejmě byly i předměty méně populární, na kterých se oddělovalo zrno od plev, jako matematika a deskriptivní geometrie, ale i tady jsem uspěl, i když s odřenýma ušima, takže jsem rozhodně nepatřil k premiantům v ročníku. Ale škola mě bavila a tak jsem na sobě pracoval.

Pak to přišlo. Problém nastal, když začaly pro mne nezáživné předměty, jako třeba právo… když jsem se začal porovnávat s ostatními lidmi v ročníku a začal jsem se rozhlížet po holkách. Také jsem si na plno začal uvědomovat zodpovědnost a tím stoupal stres z případného neúspěchu. Nešťastně jsem se zamiloval do jedné dívky, která mou lásku neopětovala, začalo se mi nedařit ve škole a rodiče navíc pustili do  přístavby k rodinnému domu svépomocí, kde byla každá ruka dobrá. Bylo toho prostě moc a nezvládl jsem to. Byl jsem hospitalizován v PNB. Hospitalizací s diagnózou schizofrenie pak bylo více, ale i přes to se mi školu podařilo dostudovat. Hledal jsem záchytný bod a tou pro mne měla být křesťanská víra. Myslel jsem, že mi to pomůže. Ale takhle to bohužel nefunguje, do teď vlastně nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně.

Poslední ataka byla ze všeho nejstrašnější, souviselo to i s vírou, bral jsem to moc vážně, a proto se mi to asi stalo, abych si to na vlastní kůži vyzkoušel. Došlo na prorocká slova mého kamaráda, věřícího, který mi jednou řekl, co je to peklo. Peklo je vlastně věčný život odloučený od boha v reálném světě, kdy jste vyhoštěni mezi zavržené lidi, kteří nenávidí jeden druhého i sami sebe a jenom všechno ničej a rozbíjej. A já tam byl. Naprosto šílená zkušenost, ze které jsem nevěděl, jestli se dostanu, nevěděl jsem, jestli jsem už umřel a jsem fakt v pekle, nebo ne. Věřte mi, tohle nechcete nikdy v životě zažít. Nemyslím si o sobě, že bych měl být zavržený, ale nikdo neví, jak úzká a trnitá cesta do nebe vede. Sám sobě si neubližuji, žádné drogy, alkohol výjimečně, žádná promiskuita, žiju zdravě, ale přesto všechno se osud se mnou nemazlí.

 

Naštěstí jsem našel záchytný bod, který funguje a alespoň mi částečně dodává sebevědomí a smysl života, navrací mi jistotu. Vrátil jsem se k tomu, co opravdu miluji a co jsem dlouhou dobu opomíjel kvůli „důležitějším“ věcem. Je to kresba, malba a navrhování (i když zatím jen tak cvičně, pro to, že mě to baví). Netroufám si na velké projekty, ale líbí se mi navrhování interiérů. Chtěl bych si zopáknout a naučit se nové dovednosti v kurzu bytového designéra.

 

Začal jsem také pracovat na 2-3 směny týdně v Mlsné Kavce, to mi také hodně pomáhá, protože jsem mezi lidmi a dělám práci, která je hned vidět. Je tam dobrá parta.

 

Denisa

Od roku 2016 mám diagnózu paranoidní schizofrenie. První ataka trvala dlouho a já moc nechápala, co se se mnou děje. Následovala deprese, ze které mi pomohla nová práce a naplněný volný čas. V roce 2018 jsem začala pracovat ve školce jako asistentka pedagoga a v téhle práci jsem se takzvaně „našla“. Děti jsem si zamilovala, bohužel další ataka zapříčinila, že jsem ve školce dostala výpověď. Ráda bych se k práci s dětmi vrátila. Mým „krokem“ je kurz jógy pro děti předškolního věku, který by mi pomohl zpět k vysněné práci s dětmi. Sama jsem začala cvičit jógu pravidelně a cítím velmi pozitivní účinky. Proto bych dětem ráda tuto zkušenost zprostředkovala a seznámila je s touto formu pohybové aktivity, která jim může přinést i spoustu zábavných chvilek. Pohyb je v životě moc důležitý a pro děti je to skvělá příležitost, jak využít svou energii.

Johny

Narodil jsem se v Chomutově a vzápětí jsme se přestěhovali s rodiči do Prahy. Měl jsem krásné dětství, běhal jsem po lese a hrál spoustu dětských her u babičky. První hlasy jsem měl v už v 17 letech, ale nějak to samo přešlo. V pubertě byli rodiče přísní, máma byla nemocná a zemřela, když mi bylo 18. Byla to pro mě obrovská rána. Ptal jsem se, proč je Bůh tak krutý. Táta se musel postarat o mladšího bráchu a já jsem s ním moc společnou řeč nenacházel. Asi 7 dní po mámině smrti jsem se vydal do Austrálie. V Austrálii jsem brigádně pracoval na farmách a po roce jsem se vrátil do Čech. Nemohl jsem se ale vrátit i domů a neměl jsem kam jít, zůstal jsem na ulici a můj stav se zhoršoval.

První hospitalizace v PNB přišla chvíli po návratu z Austrálie, diagnóza byla maniodeprese, ale já moc nebral prášky, protože jsem si myslel, že doktoři jsou proti mně. Za další dva roky mne hospitalizovali znovu a od 25 let jsem byl v nemocnici v podstatě dost často. Diagnózu mi nakonec překvalifikovali na schizofrenii.

Od roku 2015 bydlím v samostatném bydlení organizace Bona. Poslední léta se cítím lépe a mám větší náhled na svoji nemoc. Po sérii depresí, kdy jsem nebyl schopen dělat vůbec nic, mi výrazně pomohly terapie a práce se sklem. Chodím pravidelně do práce už 2 roky, i když jsem dřív nebyl schopný v podstatě soustředěně pracovat. Ve volných chvílích chodím rád na procházky a dělám všechno možné. Baví mě hrát šachy, sportovat, poslouchat hudbu a číst knihy, i když to mě někdy zmáhá.

S řezbářstvím jsem přišel poprvé do styku v Austrálii, na práci se sklem a železem jsem si ověřil, že mne baví řemeslo, ale dřevo je můj nejoblíbenější materiál, a tak bych se rád realizoval jako řezbář.