Nafotil: Jan Rybář
Asistoval: Jan Kokeš
Jmenuji se Pavlína a nechci, abyste mě litovali.
Občas vídám divný věci, beru hnusný prášky, ale jinak jsem stejná jako vy. Žiju, sním a jdu dál. Tenhle příběh vyprávím, protože i vám se může stát.
Po deseti letech jsem se kvůli těmhle fotkám vrátila do Beřkovic. Honza, co to fotil, se bál – asi stokrát mi řekl, že kdyby mi ze vzpomínek bylo blbě, okamžitě zdrháme. Smála jsem se tomu. Jsem úplně normální holka – jen někdy vídám ty divný věci a slyším hlasy.
Jasně, vzpomínky se mi u toho zámečku s blázincem vrátily. Třeba na ostrý nehty sestřiček, které se mě na příjmu snažily udržet. Byla jsem prý agresivní. Zavřeli mě tam na týden, dostala jsem spoustu prášků. To mi bylo asi šestnáct. Ve dvaceti jsem absolvovala osm elektrošoků.
Nevím přesně, co se to stalo. Chodila jsem na hotelovku, hrála závodně softball. Pak se to všechno nějak začalo dít. Různý ty velký červený oči, ty strašný hlasy. Ve škole se mi smáli, ale já to vše fakt viděla a slyšela. Jednou jsem před nima utekla za mámou do práce, v zimě, ve dvě ráno, jen v bačkorách. Máma v tý době pracovala v hospodě, která se jmenovala U vraha. To mi bylo těch šestnáct.
Nemoc mi vzala mýho kluka, to mě štve dodnes. Znali jsem se ještě z doby před tím vším, pak prostě zmizel. Dva roky jsem tehdy skoro nevycházela z domu u nás na Kladně. Pořád jsem jen uklízela.
Nemoc mi vzala sama sebe, teď už s tím umím žít. A sním o tom, že se vyléčím.
Pracuju teď v restauraci Mlsná kavka a je mi dobře. Našla jsem sama sebe, už vím, kdo jsem. Jsem sebevědomá normální holka, ale to už jste si snad všimli. Hlasy už slýchám mnohem míň. Už nejsou tolik zlé, někdy i vtipkují. To je, říkala paní doktorka, dobré znamení, když ty hlasy vtipkují.
Jeden francouzský doktor prý teď zjistil, že se můžu úplně vyléčit. Být bez těch prášků a injekcí. Mít normální práci. Normálně žít. Nic neslyšet.
Nelitujte mě. Jen mi možná držte palce.
