Klára

Jmenuji se Klára a od roku 2012 se léčím s paranoidní schizofrenií. Vyrůstala jsem s mamkou, taťkou a pěti sourozenci v bytě v Praze. Ve 12 letech mi shodou nešťastných okolností zemřeli krátce po sobě oba rodiče a my se sestrou jsme se dostaly do dětského domova, kde jsem byla do svých patnácti let. Pak si mě moje starší sestra, která v té době dosáhla plnoletosti, vzala k sobě domů. Když mi bylo osmnáct, odstěhovala jsem se ke kamarádce. Po dvou letech spolubydlení se kamarádka cestou autem z noční směny vybourala a bouračku bohužel nepřežila. Kromě ztráty dalšího blízkého člověka, mne čekal i vyhazov z bytu. Jejího bratra ke mně žádné přátelské pouto nevázalo a byt chtěl využívat pro sebe. K sestře už jsem se z jistých důvodů vrátit nemohla a tak jsem se dostala na ulici. Půl roku jsem bydlela ve výtahové šachtě jednoho domu. Potom jsem náhodou potkala kamaráda, který mi pomohl zajistit bydlení v takovém penzionu, kde pronajímali dlouhodobě pokoje. Pracovala jsme v té době v několika barech, takže jsem se naučila perfektně komunikovat s lidmi, ale uběhlo pár měsíců a začala jsem pociťovat, že není vše v pořádku. Cítila jsem úzkost, strach z lidí, někdy jsem slyšela hlasy. Všiml si toho i majitel penzionu a jednou, když mi bylo opravdu špatně mi zajistil převoz do Bohnic.

Od mojí první hospitalizace jsem v Bohnicích strávila dva roky. Během té doby jsem chodila rehabilitačně pracovat do Čajovny v areálu, kde jsem pracovala skoro rok. Podala jsem si žádost o chráněné bydlení a měla jsem velké štěstí, že se pro mě našlo místo už za dva měsíce, protože někdy na něj lidi čekají i rok. V začátcích se člověk učí třeba jen chodit sám ven bez obav, snaží se zlepšit v dovednostech jako je třeba vaření nebo uklízení. Chráněné bydlení mi dalo zázemí pro to začít znovu pracovat a fungovat v kolektivu. Našla jsem si i pár nových kamarádů. Začala jsem se učit žít se schizofrenií.

Teď už funguji v podstatě samostatně, starám se o své finance a chodím do práce. Už 13 měsíců pracuji v Trafice Bona, kde jsou s mojí prací velmi spokojeni a mne tam práce baví. S podporou terapeutů bych si chtěla najít úplně nezávislé bydlení. Ve svém volném čase jsem navštěvovala plavecký bazén a posilovnu. Bohužel mi na tento koníček nezbýval dostatek financí a tak jsem hledala alternativu. Začala jsem se více procházet, ale samotnou mě to nebavilo. Jednou na schůzce s peer konzultantem jsme vymysleli skupinové výlety se s trekingovými holemi. Nadchlo mě to tak, že bych se tomu ráda věnovala více a otevřela kroužek pro duševně nemocné lidi. Bohužel nemám finance na nákup holí a tak jsem se přihlásila do projektu „Udělej krok“.

Leave a comment

Please wait...