Irena

Ze života

Prší. Kapky deště stékají po oknech autobusu. Nebe brečí a já bych brečela s ním. Již nemám sílu stále utíkat. A oni jsou tu, jsou stále se mnou. Slyším je. Mluví o mně. Všichni tři: žena a dva muži. Ale proč mě stále sledují? Nic jsem přece neudělala. A oni chtějí, abych se k něčemu přiznala. K čemu? Ne, už to nevydržím…
Vzpomínám si dobře, jak to celé začalo. Byl začátek léta, krásné počasí, slunce pálilo. S dětmi jsme přijeli z báječného víkendu v jižních Čechách. Krásný, pohodový červen. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo zanedlouho dít.
Všechno odstartovala parta nudících se hostů místní zahradní restaurace. Povalovali se u venkovních stolečků a pobaveně sledovali, jak se unavená vracívám z práce domů. Později i přidávali nejapné poznámky. Poznámky svědčící o jejich malé fantazii a velké hlouposti. Poznámky na moji adresu.
Zprvu jsem jejich řeči nebrala vážně. Napití mluvkové, co já se s vámi budu bavit! Později mi ale začal být divný jejich stálý zájem o moji osobu. Ale neměla jsem odvahu, zeptat se jich, oč jim jde. Naopak, většinou jsem kolem nich jen proběhla a nedívala se napravo-nalevo. Cítila jsem úzkost. Ta jejich zloba byla cítit snad všude. Začala jsem se bát.
A v hlavě jely myšlenky na plné obrátky. Bylo to jasné. „Z něčeho mě obviňují. A já zjistím z čeho!“ Šla jsem k sousedům, do restaurace, snad mi někdo něco poví. Ale nepochodila jsem. Nikdo prý nic neví. „Však já na to přijdu! Každý útržek hovoru může něco znamenat, něco naznačit. Když si vše složím dohromady…Už to mám! Děti prý někomu rozbily hlavu kamenem! Nebo snad dokonce já? Něco jsem ukradla? Šlo o mladíky popíjející v hospodě pivo? Nebo snad o svatbu?“
Přemýšlela jsem znovu a znovu a zoufale se snažila dopátrat, o co tu jde. Ale oni mě dali sledovat! Sledovali mě na každém kroku. Už si o mě začali povídat i v metru a v tramvaji. Nedalo se to snést. A jak jsem měla při tom všem zvládat i péči o děti? Trápilo mě, že zároveň se mnou ničí i mé malé děti. Nikdo si s nimi nechtěl hrát. Proč? Kvůli té ostudě. Už o mě přece mluvili i v televizi a radiu. Zvláštní, šifrované zprávy, plné narážek, kterým všichni, až na mě, rozuměli. „Vždyť mám děti, smilujte se!“
Ne, oni pokračovali. Dali nám do bytu kamery. „Musím najít a odstranit!“. Oškrábala jsem celý strop a zdi, nikde nic. Z narážek v rozhovorech v práci jsem usoudila, že kamery a štěnice máme u oken. Okna se u nás zanedlouho jen blýskala čistotou. Prolezla jsem každý kousek, a nic.
Abych od věčného sledování uchránila svoji rodinu, začala jsem přespávat na půdě v malé staré věžičce. Místnůstku s okny na všechny strany jsem vybavila lampičkou a rádiem na starý gauč položila spací pytel. V poetické náladě přibyly na její stěny růže a květiny (po vzoru V.Neckáře v Šíleně smutné princezně). Tam bylo nyní mé útočiště.
Tehdy jsem začala své pronásledovatele slyšet. Hlasy se mnou byly ve dne v noci. Dali mi totiž vysílačku do zubu! Chtěla jsem se vysílačky zbavit, ale ani zubařka mi nemohla pomoci. Tvrdila, že se zubem nic není. Já to ale pochopila! Nesmí mi nic říci. Přišla by o práci, zničili by ji.
Měla jsem jedinou možnost jak uniknout – zemřít. Ale nechtěla jsem riskovat, že budu v případě neúspěchu označena jako sebevrah. Vymyslela jsem rafinovaný způsob. Vypiji 16 kafí. To se mnou musí seknout… Jenže mně nebylo ani špatně!

Uplynul rok a půl a já tu stále ještě navzdory všemu jsem. Ještě dýchám, ještě pracuji, starám se o děti. Ale oni neskončili, byli se mnou i na dovolené, oni žádnou nemají. Jsou tu se mnou i teď, v autobusu. Ale kdo z těch lidí tady by to mohl být? Snad ten pán s pleškou, co se na mě aktivně dívá? Ale ten hlas zní přece mladě. Snad ten mladík s dívkou v kožené bundě? Teď už se na mě dívají všichni! Co mám dělat, co mám dělat! Nejradši bych se vypařila.
Už už jdou na mě mdloby, ale vtom slyším Jeho hlas:“Neboj se, nikdo ti neublíží. Já vím, že jsi hodná.“ Vždy je na mě milý, má konejšivý hlas. To jeho kolega a kolegyně, (usoudila jsem, že jsou z BIS), jsou tvrdí a nesmlouvaví. Ale on…Jeho hlas mě rozechvívá. Snad mě má i rád. Tak krásně promlouvá.
Zasněně vystupuji z autobusu a kráčím do práce. Ale nemám na ni ani pomyšlení. Přemýšlím:“Jak asi vypadáš?“ A on je tu s mnou, mluví ke mně. Zapomínám na útrapy minulých měsíců. Jen když ke mně mluví On.

Přichází šéf, musím pracovat. Snažím se soustředit, ale myšlenky utíkají k Němu. Šéf určitě ví, jak On vypadá, vždyť na něj dělá narážky. A já vím, že za mnou chodí i do práce, a že i tam rozmístili své kamery. Je mi líto kolegyň, které to kvůli mně musí snášet. Samozřejmě vím, že mi nic nesmí říci, ale cítí, že mi fandí. Strašně mi to pomáhá.
Chystám se s bráškou na hory. On tam určitě pojede také. Mohli bychom se vidět. Těším se….
Na horách bylo krásně, chodili jsme po kopcích, ale Jeho jsem nepotkala. A přitom na Něj všichni dělali narážky. Proč se mi neukázal? Zklamaná, odjezd jsem obrečela.
Přesto, že za mnou dosud nepřišel, jsem se rozhodla:“ Podám žádost o rozvod!“ Možná, až budu volná, bude moci se mi ukázat. Manžel mě sice strašil, že tak přijdu o děti, ale tomu jsem nevěřila. Vždyť se o ně starám. A za ten komplot, který ne mě ušili, nemůžu.
Na konci prázdnin jsem ještě s manželem a dětmi jela na dovolenou na Moravu. Bylo nádherné počasí, dělali jsme výlety. Já jsem chodila vždy o kus napřed, abych mohla v klidu rozmlouvat se svým Hlasem. Ale nenechal se přemluvit, aby za mnou přišel. Trápilo mě to, chtěla jsem skončit se životem. Vzala jsem si prášky: První Diazepan, druhý – a při třetím se ozval můj Hlas:“Co to děláš? Ty musíš žít! Já si pro tebe přijdu. Vydrž!“

TOU DOBOU již bylo manželovi jasné, že se mnou není vše tak úplně v pořádku. Snažil se o tom přesvědčit i mě, ale já měla svou realitu, viděla jsem svět jinak. Mé zážitky byly opravdové, tak proč bych měla být nemocná…Nikdo mě nemohl dostat k lékaři. Nevěřila jsem nikomu, ba ani svým rodičům. („Nesměli mi říci pravdu.“). Jediným spojencem mi byl Hlas..
Manžel několikrát bez mého vědomí navštívil mého šéfa v zaměstnání. Radil se s ním o mně a o nemoci, zvané schizofrenie. To už mě i kolegyně v práci začaly přesvědčovat, že potřebuji léčení. Neměla jsem jim to za zlé („Musely spolupracovat, jinak by je zničili.“)
A manžel naštěstí nepolevoval. Byl i u závodní lékařky, získal kontakt na psychology a později i na psychiatra. Pod tlakem okolí jsem nakonec k doktorům začala docházet. I pro ně však byl těžký oříšek, přemluvit mě k léčbě. A psychiatr nechtěl pochopit, že miluji Hlas, že Ho potřebuji, nechci se Ho vzdát. Až teprve doktorovo ultimátum:“Buď mi ho příště přivedete, nebo se půjdete léčit!“, se mnou pohnulo. Ať jsem totiž Hlas přemlouvala sebedéle, neobjevil se, nepřišel.
Večer, před nástupem do léčebny, jsem stála doma u okna a přemlouvala Ho, vysvětlovala, že takhle nemůžu žít. A jestli mě má rád, může přeci za mnou přijít i tam, do léčebny.
A tak, jednoho podzimního dne, se pro mě otevřely dveře PCP v Praze- Bohnicích. Byly to dveře vedoucí zpátky do normálního života. Po téměř 2 letech zákeřné schizofrenie jsem mohla opět normálně žít a pracovat.
Díky lékům, lékařům, sestřičkám, statečným rodičům, kamarádkám, chápavému vedoucímu a vůbec všem hodným lidem, kteří mi v nemoci drželi palce. Můj největší dík ale patří mému manželovi. Bez něj by se Happy End nekonal.