Honza

Jmenuji se Honza a je mi 37 let. Nemocný jsem od svých 19 let. Slyším hlasy. Tedy konkrétně jeden hlas. Říká mi převážně negativně kritické věci, vadí mu všechny strany mého života, jako je láska, kamarádi a práce. V začátcích mé nemoci jsem se několikrát rozbrečel a kopal kolem sebe. Začal jsem chodit do sanatoria Nad Ondřejovem a první roky své nemoci jsem zvládal celkem dobře. Pracoval jsem v reklamní agentuře a žil v představě, že díky lékům to brzy odezní. Nebylo tomu tak.

Byl jsem hospitalizovaný často. Když léky nefungovali, koupil jsem si vodku. Ani ne proto, abych se příjemně opil, ale abych nic necítil a mohl spát… a to i přes to, že jsem alkohol považoval za hloupou drogu a dával přednost murihuaně, dokud jsem byl zdravý. (Přiznávám také, že jsem zkusil většinu drog na našem trhu.) Naštěstí doktoři místo léků kladli důraz na terapii, proto chodím k psychologovi, a byl jsem kromě Bohnic i v terapeutické komunitě, což je společenství asi 15 lidí, co se starají o statek a probíhá mezi nimi skupinová terapie. Tam jsem také přes zákaz navozování vztahů mezi pacienty poznal svojí první lásku. Utekli jsme spolu pryč 🙂 Změnilo mi to život. Ale to asi znáte dobře sami…

Bohužel jsme stále na začátku mojí nemoci. Odstěhoval jsem se z Prahy a našel si práci v překladatelské agentuře, protože rozumím počítačům. Po 5-ti letech mě museli vyhodit. Kromě hlasů jsem měl různé nezvladatelné úzkosti, nutkání. Tenkrát jsem to nevěděl, ale byl to konec vydělávat peníze pouze hlavou. Dokonce jsem s tím hlasem vedl i diskuze, ale ani rozbor u psychologa mi moc nepomohl. Skončilo to pokusem o sebevraždu. Probudil jsem se na Jednotce intenzivní péče, naživu, ale okradený 🙂

Nerozumím tomu, ale tenkrát jsem se musel vrátit k rodičům a cítil jsem se, jako kdyby mi bylo opět 17 let. Znovu jsem si prožíval, proč jsem přestal dělat věci, které mě baví, jako je kreslení nebo učení (dokázal jsem vystudovat učební obor elektromechanik, i když s touto nemocí a se zhoršenou schopností se soustředit to byla pěkná dřina). Mám štěstí, že můj psycholog ani můj psychiatr to se mnou nevzdávají a věří v mé přání nežít v bludech a dělat něco, co má opravdu smysl, což je pro mě třeba rodina.

Zpracovat povídku Poslední práh jako comix nebo animovaný film jsem zkoušel už v 16 letech. Kreslil jsem ho tužkou, ale můj tehdejší um nedostačoval mým představám, jak by měl výsledek vypadat.

Pak přišly hlasy a já už nedokázal svoje představy vyjádřit vůbec. Asi na 10 let jsem se této radosti vzdal.
Naštěstí se mi podařilo s mojí terapeutkou tento blok překonat a já si vzpomněl, kolik nápadů jsem tenkrát k této sci-fi povídce měl.

Mám velkou radost že se to dostalo na obrazovku a ještě větší bych měl, kdyby se podařilo dostat výsledek na papír.

Příběh těsně před finalizací si můžete prohlédnout zde.

Skills:

Leave a comment

Please wait...