David

Nafotil: Pavel Hroch

Text napsal: Robin Král

Zažil jsem divoký mládí, jako spousta lidí. Hodně lidí je v dospívání vrženejch do víru „drsňáctví“, u mě to bylo tak od čtrnácti. Byly v tom taky drogy, alkohol. Omylem jsem nabral prsty tohle divný kouzlo. Doteď za to sklízim ovoce, o který moc nestojim. Teď už nejsem na ničem závislej. Před pár lety jsem měl poslední pivo. Od tý doby už to nepotřebuju, občas si jedno dám, ale už nejsem závislej. Mohl bych vyprávět víc o svým mládí, ale od první ataky mám všechno, co bylo před tím, jen jako film. A když se na to dívám jako na film, tak tam cejtim jenom bolest. Do těch dvaadvaceti bolest a od dvaadvaceti psychotický šílenství.

Těsně před první atakou jsem byl nějakou dobu na farmě Hari-krišna. Ta sekta pro mě vlastně byla spouštěč, měl jsem k těmhle věcem náklonnost. Ani dneska nejsem proti těmhle skupinám nijak zaujatej, ale přece jenom si víc vážim života takovýho, jakej je. Když jste v podobný skupině, něco vás k tomu vede. Každopádně, když člověk neodchází, je to asi proto, že je drženej strachem. Je drženej právě strachem z toho, že si nejde za svým. A ten strach mě dohnal. Bylo to jako takovej soud sám nad sebou. Žiješ, říkáš si: Takhle ne. A najednou cejtíš, žes byl vyslyšenej – že už takhle nemusíš, protože nemůžeš. Má to vlastně dvě strany, je to hrozný když tě strach dostihne, ale najednou už jsi vyrovnanej, protože víš, že nic nezměníš. Narazíš na dno. V tý chorobě je to přijetí východiskem.

Ta první ataka, bylo to jako probudit se ze sna, jako když přijdeš o všechny psychický funkce. Někdo jinej za tebe mluví, někdo jinej za tebe koná. Najednou na sebe koukáš jenom jako z dálky a nemůžeš to ovlivnit. Jediná cesta, kterou jsem pro sebe viděl (a doktoři mi to pak i dost potvrdili) bylo dál žít a dělat, že je všechno jak má bejt. Nějak to šlo, našel jsem si skvělou ženskou, žil jsem. Jenže další průběh byl, že jsem přestával spát. To se stupňovalo, takový mučeníčko, jako když mučej vězně někde na dálnym východě. Nespavost! Pak člověk psychiatra vyhledá. Přesně si to všechno nepamatuju, dost mi to mizí. Ztrácím paměť, to k tomu ostatně taky patří. Nejdřív jsem byl na lécích, který byly fakt strašný. Později jsem narazil na jednoho doktora, kterej mi radil abych si hledal to, co sám pro sebe můžu dělat. To dělám. Modlím se, chodím do lesa, do školy. Jsem sice dost sám, ale vlastně prožívám mír duše.

Měl jsem jednou sen, že jdu lesem a zjišťuju, že krajinu poznávám, vrací se mi vědomí, že ta místa znám. Tam mě držela za ruku víla, malá dívka. Bylo to v době, kdy mi moje doktorka řekla: „Já vás nemůžu držet za ruku.“ To bylo přesně to, co mi scházelo – abych v tom nebyl sám. Když jsem přišel do Café na půl cesty, našel jsem tu přesně tohle. Bylo to strašně krásný období. Začal jsem tu potkávat lidi, co jsou na tom stejně jako já. To byla veliká úleva když člověk bloudí v hlubinách a myslí, že je na všecko sám. V Café na půl cesty je určitej genius loci, jeden kamarád to popsal hláškou: „Přijde doba, kdy chorobný zavřou zdravý lidi do blázince.“ Jasně, občas tu musíš od lidí vystát drsný připomínky, ale je to vstup do života, komunikuješ s lidma. Je fakt, že jsem tady zároveň začal pociťovat, že jsme tu my a je tu společnost, která nás milostivě přijímá. Je to cejch. Tohle vyčleňování je možná taková obrana „normálního člověka“, říká si, že když bude pyšnej, že se nenakazil, nenakazí se. Každej totiž moc dobře ví, co by se stalo, kdyby zešílel. Je to obrana nepřipouštěním si, vytěsňováním. Vždyť něco podobnýho funguje i pro nás samotný.

Další věc, kterou už delší dobu dělám, je, že s lidma, co jsou na tom podobně, hrajeme divadlo. Když jsme se dali dohromady, mělo to bezvadnej efekt. Vzrostlo v nás vědomí, že jsme sami schopni něco dávat. Vymanili jsme se na chvíli z psychiatrie, léčba v tu chvíli nebyla náš jedinej životní osud. Osobně bych všem doporučil, aby zakládali takovýhle svépomocný spolky, taky všem psychiatrům, aby je v tom podporovali a pomáhali s tím. V tom našem divadle jsme improvizovali představení, fakt jsme se hodně nasmáli. Bylo to divadlo o tom, že jsme sami sebou. Že jsme šílený s sebou neslo to, že to skřípalo, ale vytvořili jsme situace, který běžnej člověk nepocítí. Děláme to dodnes. Spousta lidí, co taky hráli s náma je už po smrti. Ve snu mi někdo říkal, že o tomhle nemám mluvit, ale já chci. Chci, aby ostatní viděli, jak je to hrozný, a hlavně chci těm lidem aspoň takhle vzdát úctu, památku.

Kdybych si mohl vybrat, určitě bych šel v mládí jinou cestou, vlastně taky nevím, jestli bych šel na psychiatrii. Léky mi znemožnily spoustu věcí, ale vrátili mi klidnej spánek. Působěj tak, že ti mozkovna pracuje tak na padesát procent, máš pokoj od spousty věcí, ale na druhou stranu vůbec nefunguješ. Hrozný je taky to nálepkování nemocí, někdy tě zahrne a neptá se tě, jestli to takhle opravdu máš. Třeba s paranoiou, já začal být paranoidní, až když jsem zjistil, co to je, a že lidi okolo mě to maj.

Jednou v rámci toho našeho divadla měl jeden člověk přednášku, jmenovala se Andělé a démoni a bylo to o tom, jak podstoupil exorcismus. Později ho to ale ještě dostihlo a musel se s tím srovnat i jinak. Každej se se svýma démonama musí vypořádat sám. Byl jsem na svatejch místech, ale stejně mě to vrací na psychiatrii, stejně mě má bůh ve svejch rukou. Když se někdy modlím, tak za psychiatry, aby nám mohli pomoct a pak za lidi, co jsou na tom ještě hůř než my. Myslím taky, že jsou věci jako léčba přáteli, léčba láskou.

 

Skills:

Leave a comment

Please wait...