25.6.2015
 Posted by admin
0

Když sedí člověk sám na vrcholku

Když sedí člověk sám na vrcholku hory a dívá se na východ nebo na západ slunce, je tam jen on a zpěv ptáků.
Někdy si představuju, že každý den je nepopsaným listem a že držím v dlaních Slunce.
Když člověk vnímá každý den jako bílý papír, nemusí se nikam vracet, jen to, co prožil, v něm zůstane jako zkušenost. Odraz skutečnosti.
To, co se děje ve snech, je taky skutečné, ale nehmotné. Někdy se ty dva světy spojí.
Když slyším z ulice pláč dítěte, je čistý a trhá srdce.
Mám ráda vážky, protože žijí s lehkostí.
Mám ráda letadla, protože přenášejí lidi na jiná místa.
A líbí se mi vata mraků. Protože vypadá jak krajina. Krajina ve dne.

Fotografie je od Jana Rybáře.

Klip k tomuto zápisu vybral Jan P. Muchow, poslechněte:

Emilie Nicolas – Pstereo

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi budu tady sdílet. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.

Leave a comment

Please wait...